Soused si stěžoval na náš smích. Tak jsem mu pustila rádio na plné pecky

Bydlíme v paneláku, jako spousta jiných lidí. Jasně, stěny jsou tenké a občas slyšíme, co bysme slyšet neměli, ale nikdy jsme neměli žádné vážné sousedské konflikty. Až do chvíle, než se nastěhoval nový soused o patro nad nás. Nenápadný důchodce, ale jakmile jste se zasmáli po osmé večer, jako by se proměnil. Bouchal dveřmi, mlátil do topení nebo dupal, až se třepal lustr.

Jednoho večera jsme seděli s přáteli u sklenky vína, smáli se, hráli deskovku. Bylo asi devět. Žádná hudba, žádný řev, jen smích. A pak zazvonil zvonek.
Otevřela jsem dveře a tam stál soused a bez pozdravu spustil: „Tohle má být co? Myslíte si, že vás nikdo neslyší? Někteří lidé chtějí klid!“ Zůstala jsem v šoku, ale omluvila jsem se a řekla, že se ztišíme. Trochu jsme ubrali, ale nálada už byla pryč.

Začalo to být pravidelné. Jakmile jsme se doma zasmáli trochu hlasitěji, bouchání do stupaček a nebo u nás zase zvonil. Jednou dokonce zaklepal v neděli odpoledne, když jsem hrála s dcerou karty. A tehdy mi došlo, že ten pán má problém s tím, když se někdo jiný dobře baví.

Byla jsem už naštvaná. Když mi o víkendu vynadal za to, že jsme se s kamarádkou zasmály u kafe, rozhodla jsem se, že budu bojovat. Druhý den jsem pustila rádio naplno. Staré pecky z osmdesátek, které mu určitě rvaly uši. Ne čtyři hodiny v kuse, jen asi dvacet minut, ale dost na to, aby věděl, že jsme doma. A že to, že se smějeme, není nejhorší zvuk na světě.

Čekala jsem jaká bude reakce, manželovi jsem říkala, že jsem připravená na válku. Samozřejmě v uvozovkách. Nezazvonil. Nezaklepal. Jen ticho. A od té doby si už na smích nestěžoval. Možná pochopil, že to je normální a možná taky ne. Já si ale uvědomila celkem důležitou věc. Za svůj smích se nemám co omlouvat. Ne ve chvíli, kdy nikoho neobtěžuju, neruším tím noční klid nebo cokoliv podobného. Zpětně jsem si přehrával, že vůbec nechápu, proč jsem se mu snažila vyjít vstříc, když jsem nedělal nic na co by měl právo si stěžovat. Na druhou stranu jsem ráda, že to tak dopadlo a už to nemusím řešit.