Článek
Rada pro sousedku
Bylo to úplně nevinné. Aspoň ze začátku. Potkala jsem sousedku na chodbě, zrovna když jsem nesla prádlo do sklepa. Zastavila mě ve dveřích, opřela se o futra a začala vyprávět, že si s někým píše. Že si není jistá. A jestli se můžu na něco podívat.
Vytáhla telefon. Říkala něco jako „jen mi řekni, co si myslíš, ty máš dobrý odhad na lidi“. Už to samo o sobě mi přišlo trochu zvláštní, ale neřešila jsem to. Naklonila jsem se k displeji. A v tu chvíli se mi stáhl žaludek. Byla to fotka muže, kterého jsem znala až příliš dobře. Zhruba před měsícem jsme spolu randili. Stejný úsměv, stejný pohled, dokonce i ta mikina, kterou nosil pořád dokola. Nešlo se splést. Nemusela jsem si nic ověřovat. Poznala jsem ho okamžitě.
Co mám dělat
Snažila jsem se tvářit normálně nebo něco zamumlat. Hlavou mi běželo tisíc věcí najednou, ale navenek jsem doufala, že to není vidět. Ona mezitím mluvila dál. Jak je milý. Jak jí píše dlouhé zprávy. Jak má pocit, že je jiný než ti ostatní. Cítila jsem, jak mi hoří obličej. Nechtěla jsem se ptát na detaily, které by mi to potvrdily. Zároveň jsem ale přesně věděla, že se nemýlím.
Řekla jsem jí, že mi nepřijde špatný. Že působí normálně. Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho potom. Byla to lež, která mi přišla nejméně bolestivá. Ne pro mě, ale pro ni. Když jsem se zavřela doma, sedla jsem si na postel a jen koukala do zdi. Vytáhla jsem telefon a projela staré zprávy. Stejné obraty. Stejné vtipy. Stejný způsob, jak se ptal, jaký jsem měla den. Došlo mi, že tohle není náhoda, že tohle není poprvé.
Zvláštní pocit
Najednou mi začaly docházet věci, které mi dřív přišly nevýznamné. To, že byl občas nedostupný. Že měl „divné dny“. Že si hlídal telefon. Všechno, co jsem si vysvětlovala sama pro sebe, dostalo jasnější obrys. Nejtěžší bylo, že jsem to věděla dřív, než mi to kdokoliv řekl nahlas. Ta fotka byla jen spouštěč. Ne důkaz. Důkazů jsem měla dost už dávno, jen jsem je nechtěla vidět pohromadě.
Se sousedkou jsme měly pořád stejný vztah. Zdravily jsme se. Usmívaly se na sebe. Ona netušila nic. A já jsem si pokaždé říkala, jestli jí to mám říct. Jestli jí mám vzít tu iluzi, kterou si teprve budovala. Nakonec jsem to neudělala. Ne proto, že bych byla zbabělá, ale proto, že jsem nevěděla, jak by to vůbec šlo říct. Někdy stačí jedna vteřina. Jedna fotka. A všechno, co sis dlouho skládala do snesitelné verze reality, se rozsype. A ty víš, že už to zpátky složit nejde.
