Článek
Přepadovka na chodbě
Všechno vyvrcholilo v úterý odpoledne, když jsem se vracela s dětmi z nákupu. Sousedka na mě doslova vyletěla ze dveří, sotva se za námi zavřel výtah. S rudým obličejem a ukazováčkem vztyčeným k nebi na mě začala křičet, že se to nahoře nedá vydržet. Prý moje děti schválně dupou jako stádo slonů a ona nemá ani chvíli klid na svůj odpočinek. Snažila jsem se jí v klidu vysvětlit, že jsou to jen malé děti, které si občas hrají, a že se snažím jejich pohyb v bytě krotit, jak jen to jde.
Bylo to marné. Její monolog o nevychovanosti dnešní generace a o tom, jak ona za svých mladých let musela sedět v koutě a ani nedutat, nebral konce. Stála jsem tam s nákupními taškami a cítila se jako u výslechu, zatímco se moje dcery bázlivě tiskly k mým nohám.
Noční koncert pro celý dům
Ironie celé situace mě zasáhla o několik hodin později. Kolem půlnoci, když děti už dávno spaly a v domě měl být klid, se z bytu té samé ženy začaly ozývat zvuky, které připomínaly startující letadlo. Její televize běžela na takovou hlasitost, že jsem v ložnici přes podlahu slyšela každé slovo v televizních zprávách a následném akčním filmu. Tento scénář se u ní opakuje téměř každou noc.
Sousedka je pravděpodobně nahluchlá, ale odmítá si to přiznat, takže řeší svou samotu tím, že pouští televizi na maximum. Celý dům tak musí nedobrovolně sledovat její oblíbené kriminálky až do brzkých ranních hodin. Její pokrytectví mě fascinovalo. Člověk, který mě odpoledne peskoval za přirozený pohyb dětí, teď bezohledně terorizoval celé okolí hlukem, proti kterému je dětské cupitání jen tichým šuměním listí.
Konec jednostranného míru
Druhý den ráno jsem se rozhodla, že už nebudu ta tichá a chápavá sousedka, která se jen omlouvá. Potkala jsem ji u schránek a s naprostým klidem jsem jí poděkovala za ten noční filmový maraton. Řekla jsem jí, že pokud jí vadí zvuk dětských nohou během dne, mě zase velmi obtěžuje její noční vysílání, které budí celé patro. Zůstala na mě koukat s otevřenými ústy, neschopná jakékoli smysluplné reakce. Došlo jí, že její taktika útočit jako první, aby zakryla vlastní chyby, tentokrát narazila na tvrdou zeď. Od té doby je na chodbě ticho.
Možná si konečně uvědomila, že v domě, kde stěny mají uši a podlahy paměť, se nevyplácí hrát si na arbitra spravedlnosti. Děti si dál hrají, televize hraje o něco tišeji a já si užívám ten pocit, kdy jsem se konečně nenechala zastrašit někým, kdo si plete sousedské soužití s diktaturou jednoho obýváku.
