Článek
Podivné výmluvy
Můj osmiletý syn byl vždycky živé dítě. Do školy chodil rád, měl kamarády, dobře se učil. Jenže poslední měsíc se začal měnit. Každé ráno si stěžoval na bolest břicha, jednou dokonce tvrdil, že ho bolí hlava, přestože před pár minutami ještě hrál s legem. Nejdřív jsem to brala jako únavu nebo že se mu nechce do školy, ale jak se dny kupily a výmluvy se stupňovaly, začalo mi to být divné.
Večer býval zamlklý, nechtěl si povídat o tom, co ve škole dělali. Když jsem se ptala konkrétně na paní učitelku, pokaždé jen pokrčil rameny nebo odvrátil téma. Něco bylo špatně, ale nechtěl o tom mluvit. Až jednou, po opravdu vyčerpávajícím ránu, kdy brečel a odmítal jít do školy, jsem si k němu sedla a řekla, že může říct úplně cokoliv a on po chvíli mlčení konečně promluvil.
Co to má znamenat
„Paní učitelka křičí. Na všechny. Ale na mě nejvíc. Říká mi, že jsem pomalý a že kazím hodinu.“ Tohle jsem od něj nečekala. Představovala jsem si nějaký konflikt se spolužákem, ale ne tohle. Ze syna se sypalo, jak ho učitelka zesměšňuje před třídou, bere mu sešity, než stihne doplnit cvičení, a jednou ho dokonce chytila za rameno tak silně, že měl červenou skvrnu celý den.
V první chvíli jsem zvažovala, jestli nejedná přehnaně. Ale jak popisoval jednotlivé situace, začaly mi do sebe zapadat i jeho předchozí změny nálady. Druhý den jsem si domluvila schůzku s třídní učitelkou. Reagovala odmítavě a tvrdila, že to tak určitě není. Prý je přísná, protože chce výsledky a že děti dneska nevydrží žádnou autoritu. Ani slovo o omluvě nebo snaha o prověření.
Lepší pozdě než nikdy
Neotálela jsem. Kontaktovala jsem vedení školy a zároveň začala řešit přestup jinam. Netrvalo dlouho a našli jsme školu, kde přístup k dětem není o ponižování, ale o trpělivosti. Ani na chvilku jsem nepřemýšlela, jestli je to správně. Podle mě to prostě není správné, takto vychovávat děti.
Dnes chodí syn znovu do školy rád. Stále má respekt z učitelů, ale už se nebojí. Já si jen vyčítám, že jsem to nezačala řešit dříve. Naučila jsem se, že pokud dítě mění chování, není to jen rozmar, ale někdy za tím stojí dospělí, kteří by měli být oporou a ne strachem.
