Článek
Konečně doma
Syn se z tábora vždycky vracel plný dojmů. Vyprávěl historky, smál se, přivezl špinavé oblečení a hlášky, kterým jsme ani nerozuměli. Tentokrát to bylo jiné. Vystoupil z autobusu tichý, bez jiskry v očích. Když jsme se ptali, jaké to bylo, pokrčil rameny a řekl „Jo, v pohodě“. Skoro se neusmál a celou cestu domů mlčel.
Doma si ani nevybalil batoh a šel rovnou do pokoje. Neříkala jsem nic, říkala jsem si, že mu třeba bylo špatně po cestě nebo je prostě unavený. Až večer, když usnul, jsem začala vyndávat špinavé věci, abych je hodila do pračky. Mezi pomačkaným tričkem a ručníkem byl zastrčený jeho deníček. Věci jsem vybalila a potom jsem si sedla a koukla do deníčku.
Děti jsou někdy zlé
Na poslední stránce bylo několik vět napsaných různými rukopisy. Všechno působilo jako anonymní vzkazy. Některé byly neurčité, jiné až překvapivě tvrdé. „Nikdo tě nemá rád.“ nebo „Zkazil jsi to všem.“ Byly tam i šipky a škrtance přes jeho jméno. Stránky byly místy potrhané, jako by někdo ten deníček krčil a pak zase narovnal.
Zůstala jsem sedět s tím deníkem v ruce a snažila se pochopit, co přesně se stalo. Bylo jasné, že se na táboře odehrálo něco, co syn nedokázal říct nahlas. A zároveň něco, co si s sebou přivezl domů nejen v batohu, ale hlavně v sobě.
Chyba není v něm
Druhý den ráno jsem mu neřekla, že jsem si to četla. Místo toho jsem se ho jen opatrně zeptala, jestli bylo všechno v pořádku. Dlouho mlčel. Pak jen tiše řekl, že některé děti ho moc nemusely a očividně to nechtěl rozebírat víc. Řekla jsem mu, že pokud by si o tom někdy chtěl promluvit, jsem tady. A že to, co mu kdo řekl, nevypovídá nic o něm, jen o těch, kdo to psali.
Další den zamnou přišel a ptal se co dělá špatně. Povídal mi o tom, jak prvních pár dní bylo super, ale že poté si chtěl stále hrát, ale ostatní už nechtěli. Potom mu prý začaly ostatní děti říkat, že je otravný, ale on to nechápal. První dva tři dny si všichni spolu hráli, ale potom se začaly tvořit skupinky a on v žádné nebyl. Za pár týdnů ho to přešlo, ale já jsem z toho byla opravdu špatná a doufám, že nás to už nikdy nepotká.
