Článek
Novinka
Synovi je dvacet jedna. Klidný, rozumný kluk, který nikdy nedělal problémy. Studuje vysokou školu, má brigádu a vždy jsme si říkali, že jednou se postaví na vlastní nohy. Jen jsme netušili, že to bude tak brzy a tak daleko.
Jednoho večera přišel domů a oznámil: „Mám přítelkyni. Ze Slovenska.“ Usmála jsem se, byla jsem ráda, že si konečně někoho našel. Mluvili spolu přes internet, psali si celé měsíce a pak se párkrát setkali osobně. Bylo vidět, že je zamilovaný. O pár týdnů později ale přišel s větší novinou. „Rozhodli jsme se, že se k ní přestěhuju. Na Slovensko. Najdu si tam práci.“
Rozkaz pro syna
Jeho oči svítily nadšením. Já jsem cítila směs radosti i obav. Ale než jsem stihla cokoliv říct, manžel vybuchl. „Nikdy!“ zvedl hlas. „Nikam se stěhovat nebudeš. Co bys tam dělal? Copak jsi se zbláznil?“ Syn se ho snažil uklidnit, ale marně. „Tati, nejsem dítě. Chci to zkusit. Mám ji rád.“ „Rád?“ ušklíbl se manžel. „Vždyť ji sotva znáš a já ti říkám, že zůstaneš tady. Konec diskuze.“
Bylo mi z toho smutno. Viděla jsem, jak se syn v tu chvíli uzavřel. Mlčel, jen přikývl, ale v očích měl vzdor. Po zbytek večera bylo ticho.
Most mezi dvěma světy
Když manžel odešel spát, šla jsem za synem. Seděl u stolu, hlavu v dlaních. „Mami,“ řekl potichu, „já tam stejně pojedu. Ne hned, ale pojedu. Potřebuju to zkusit.“
Rozuměla jsem mu. Každý mladý člověk chce vlastní život. Ale věděla jsem, že to tátu zabolí.
„Dej mu čas,“ řekla jsem. „On o tebe má strach. Není to o té holce, je to o tom, že se bojí tě ztratit.“ Syn přikývl. „Já vím. Ale zůstat jen proto, že se bojí, taky nemůžu.“
Smíření
Trvalo to pár týdnů. O vztahu se doma nemluvilo. Až jednoho večera se manžel posadil k synovi a řekl: „Dobře. Jestli to opravdu chceš, je to tvoje rozhodnutí. Ale pamatuj, že dveře domů máš vždycky otevřené.“
Byla jsem ráda, že to nakonec pochopil. Syn se nakonec opravdu odstěhoval, ale ne natrvalo, ale na zkoušku. Je šťastný a my jsme zjistili, že někdy musíte pustit i to, co milujete, aby to mohlo vyrůst.
