Článek
Uzavřenost
Tchán byl vždycky samostatný a tvrdohlavý chlap. I po sedmdesátce si dělal všechno sám, nakupoval, vařil, opravoval, a když jsme mu nabízeli pomoc, mávl rukou: „Nechte mě být, já to zvládnu.“ Jenže poslední týdny s ním byla čím dál menší řeč. Nezvedal telefon, neodpovídal na zprávy a když už jsme ho přece jen zastihli, tvrdil, že „má všechno pod kontrolou“.
Začali jsme mít podezření, že se něco děje. Když jsme ho jednoho víkendu chtěli navštívit, odmítl nás pustit dovnitř. „Teď se mi to nehodí,“ řekl přes dveře. „Jsem unavený.“ Manžel se ho snažil přesvědčit, ale marně. Nakonec jsme odešli, i když jsme oba cítili, že to není v pořádku.
Co se s ním děje
Další dny se situace zhoršila. Tchán nezvedal telefon vůbec, ani sousedi ho neviděli vycházet. Manžel už nevydržel a rozhodl se jet k němu znovu. Tentokrát jsem jela s ním. Zvonili jsme dlouho, ale nikdo neotvíral. Nakonec jsme zavolali zámečníka, bylo nám jedno, jestli se bude zlobit.
Když se dveře konečně otevřely, zůstali jsme stát v naprostém šoku. Byt, který býval vždy čistý a upravený, byl k nepoznání. Na zemi se válely odpadky, prošlé jídlo, špinavé nádobí v dřezu, prázdné lahve od piva. Všude zápach, rozbitý větrák a zatažené závěsy. A uprostřed toho všeho seděl tchán. Bledý, neoholený a úplně bez života.
Pomoc
„Co se tady děje tati?“ vydechl manžel. Tchán se na nás podíval prázdným pohledem. „Já… nechtěl jsem, abyste to viděli,“ řekl tiše. „Nešlo mi to. Všechno se mi nějak vymklo.“ Ukázalo se, že mu před měsícem selhal kotel, nefungovala pračka a on neměl sílu to řešit. Postupně se mu všechno sesypalo, byt i psychika. Bál se, že nás zklame a tak radši nikoho nepustil dovnitř.
Pomohli jsme mu uklidit, vyhodit odpadky, zavolat opraváře a objednat novou pračku. Nechtěl, ale nakonec se rozplakal. „Já už jsem k ničemu,“ řekl. Manžel ho obejmul. „Jsi náš táta. To stačí.“
Nový start
Trvalo to několik dní, než se byt dal dohromady a tchán zase trochu ožil. Začal znovu vařit, holit se a chodit ven. A my jsme si uvědomili, že síla není v tom nikoho k sobě nepustit, ale naopak dovolit druhým, aby pomohli.
Od té doby za ním jezdíme pravidelně, i když tvrdí, že „už to zvládne“. Protože víme, že někdy se člověk za svůj pád tolik stydí, že by radši zůstal v troskách, než aby ukázal, že potřebuje pomoc.
