Článek
Hlídání synovce
Na dětské hřiště chodím často, ne kvůli vlastním dětem, ty už jsou dávno odrostlé, ale kvůli synovci, kterého občas hlídám. Jednoho slunečného odpoledne jsem ho vzala ven, aby si po škole pohrál. Hřiště bylo plné rodičů s dětmi, smích se ozýval ze všech stran a já si sedla na lavičku s kávou v ruce.
Když mě synovec poprosil, ať za ním dojdu k houpačkám, vstala jsem a vydala se směrem k němu. Jenže na cestě byl malý kopeček posypaný kamínky. Šlápla jsem nešikovně, podjela mi noha a já s hlasitým žuchnutím spadla přímo na zem. Ta bolest nebyla ani tak hrozná, horší byl pocit, že jsem před desítkami očí udělala pořádnou ostudu.
Žádná pomoc
Čekala jsem, že někdo přijde a pomůže mi vstát, nebo se aspoň zeptá, jestli jsem v pořádku. Jenže místo toho jsem slyšela smích. Nejprve se uchechtávaly děti, což bych ještě pochopila. Ale pak se začali smát i někteří rodiče. Jeden táta dokonce nahlas pronesl: „Aspoň vidí, že tady to hřiště není pro dospělý.“ Ostatní se smáli a nikdo ani nenatáhl ruku nebo se alespoň nezeptal, jestli je vše v pořádku.
Ležela jsem tam, cítila jsem trapas a zároveň vztek. Synovec ke mně přiběhl celý vyděšený, že jsem si ublížila. On jediný mi pomohl vstát. V tu chvíli mi došlo, že dítě dokáže projevit víc empatie než dospělí lidé kolem. Pomalu jsem se zvedla, otřepala ze sebe prach a s hlavou vztyčenou jsem šla pryč z hřiště.
Špatná výchova
Smích za zády mě bolel víc než odřené koleno. Cítila jsem se smutná a naštvaná zároveň, ne proto, že jsem spadla, ale proto, že lidé kolem nedokázali projevit ani základní lidskost. Doma jsem o tom přemýšlela. Je smutné, že se společnost někdy směje tam, kde by stačilo trochu soucitu a pomoci. A že místo toho, aby děti od rodičů viděly příklad, že by se mělo pomáhat, tak se učí posměchu.
Dnes se už té příhodě dokážu zasmát i já, ale zároveň ve mně zůstala hořkost. Protože ten den na hřišti mi ukázal, že trapas není v tom, že člověk upadne. Trapas je v tom, když kolemjdoucí raději ukazují prstem, než aby podali ruku.