V lázních mě dali na pokoj s cizím mužem. Personál se mi jen vysmál

Když jsem otočila klíčem v zámku, čekala jsem útulný jednolůžkový pokoj, který jsem si dopředu telefonicky potvrzovala. Místo toho jsem vpadla do soukromí muže v pokročilém věku, který zrovna vycházel z koupelny jen v ručníku. Zůstali jsme na sebe oba konsternovaně zírat. On vypadal stejně vyjeveně jako já. Okamžitě jsem vycouvala na chodbu s pocitem, že jsem si nejspíš spletla patro nebo číslo dveří. Jenže na mém ubytovacím lístku stálo černé na bílém přesně to, co bylo napsáno na dveřích. S bušícím srdcem jsem se vydala zpět na recepci, abych tuhle absurdní chybu napravila a dostala klíče od správného pokoje.

Recepční se na mě podívala přes obroučky brýlí a aniž by zkontrolovala systém, začala se nahlas smát. Prý co se mi na tom nezdá, vždyť v lázních je přece běžné, že se pokoje sdílejí, aby se naplnila kapacita. Když jsem namítala, že sdílení pokoje s úplně cizím mužem je naprosto nepřípustné a narušuje to moji intimitu i bezpečnost, přidala se k ní i kolegyně. Obě si začaly polohlasem vyměňovat poznámky o tom, že jsem asi moc upjatá a že bych měla být ráda, že tam nejsem sama, alespoň mi prý v noci nebude smutno. Jejich arogance a naprostý nedostatek profesní etiky mě šokovaly víc než samotný omyl v ubytování. Připadala jsem si jako v nějakém špatném filmu z minulého století, kde práva hosta končí u dveří budovy.

Nenechala jsem se odbýt a trvala jsem na okamžitém hovoru s vedoucím provozu. Personál dál pokračoval v uštěpačných poznámkách, ale když viděly, že se nenechám zastrašit jejich posměchem, začaly neochotně listovat v deskách. Najednou se ukázalo, že v systému skutečně došlo k chybě a můj samostatný pokoj byl omylem přidělen někomu jinému, kdo přijel hodinu přede mnou. Místo aby chybu přiznaly a omluvily se za způsobené nepříjemnosti, dál se tvářily, že já jsem ta problémová osoba, která jim zbytečně přidělává práci svým hysterčením kvůli jedné posteli. Celý ten léčebný pobyt pro mě začal s tak hořkou pachutí, že jsem měla chuť se otočit a odjet okamžitě domů.

Nakonec mi našli místo v jiném křídle budovy, ale ten pocit ponížení ve mně zůstal. Pokaždé, když jsem ty dvě ženy na recepci potkala, vyměnily si významné pohledy a začaly se znovu křenit. Došlo mi, že v tomto zařízení není host váženým klientem, ale jen položkou v tabulce, u které se nepředpokládá, že by mohla mít nějaké nároky na soukromí.