Článek
Šéfovo rozhodnutí
Zavolali si mě stranou a mluvili klidně, skoro úředně. Oznámili mi, že se moje pozice ruší a že budu nově zařazená jinam. Bez přípravy, bez předchozího signálu, bez otázky, jestli s tím souhlasím. Vysvětlovali to potřebami firmy a reorganizací. Seděla jsem tam a kývala hlavou, ale uvnitř jsem měla prázdno. Ta práce byla roky součástí mé identity. Věděla jsem, co dělám a proč tam jsem.
Nešlo jen o změnu náplně práce. Šlo o to, že mi někdo vzal něco, na čem jsem si zakládala. Nová pozice byla nižší, méně viditelná, s menší odpovědností. Nikdo to neřekl nahlas, ale cítila jsem to v každé větě. Odcházela jsem s úsměvem, který byl jen maskou. V hlavě mi běžely otázky, jestli jsem selhala, jestli jsem si měla všimnout signálů dřív.
Cesta domů plná očekávání
Celou cestu jsem si v duchu opakovala, že doma se to zlomí. Že aspoň tam budu moct sundat masku. Představovala jsem si, že řeknu, co se stalo, a uslyším, že to zvládnu, že to není moje vina. Nepotřebovala jsem řešení, jen pocit, že v tom nejsem sama.
Když jsem mu to řekla, reagoval chladně. Zeptal se, jestli jsem si to nezavinila sama. Jestli jsem nebyla málo průbojná, málo ambiciózní. Řekl, že bych to neměla brát tak osobně a že aspoň budu mít klidnější práci. Ta slova mě zasáhla víc než samotná změna pozice. Najednou jsem měla pocit, že moje zklamání je přehnané a že bych se měla stydět, že mě to vůbec bolí.
Domácí samota
Seděla jsem vedle něj a cítila se nepochopená. Nehádali jsme se, nebyl to výbuch emocí. Bylo to horší. Bylo to ticho a pocit, že jsem se někomu vzdálila. V tu chvíli jsem pochopila, že podpora nemusí přijít automaticky ani tam, kde ji člověk očekává nejvíc. Že někdy zůstane jen pocit, že si své emoce musím unést sama. Nešlo už jen o práci. Přidala se únava, pochybnosti a otázky, jestli jsem někde neztratila samu sebe. Jestli jsem se příliš přizpůsobovala a zapomněla si říct, co potřebuji.
Ta kombinace profesního pádu a domácího nepochopení byla těžká. Jako by mi někdo sebral oporu na obou stranách. Dnes už vím, že mě tehdy nezlomila změna pozice, ale pocit, že moje bolest neměla kde spočinout. Naučilo mě to dívat se jinak na vlastní hranice a na to, komu svěřuji své slabé chvíle. Některé věci člověk zvládne, ale některé reakce si pamatuje dlouho, protože mu ukážou, kde vlastně stojí.
