Článek
Myslela jsem, že už mám všechno za sebou
Nikdy jsem si nemyslela, že se mi něco takovýho ještě může stát. Vždyť už jsem měla „odžito“ – dvě děti z předchozího manželství, rozvod, hypotéku, práci, kterou sice nemiluju, ale dává mi jistotu. Všechno přesně podle plánu. A pak, v jednom z těch dnů, kdy jdete po práci na víno, protože nic lepšího vás nenapadá, jsem potkala jeho.
Jmenuje se Tomáš. Je mu dvacet, studuje ekonomku a pracuje v kavárně. Byl roztomilej, trochu neohrabanej, ale měl v sobě jiskru, kterou jsem už roky u žádnýho chlapa neviděla. Nešlo o žádný racionální rozhodnutí. Jen jsem se smála jeho blbým vtipům a nechala se pozvat na další skleničku. A pak už to šlo nějak samo.
Věkový rozdíl, který řeší jen ostatní
Lidi se tvářili všelijak. Moje kamarádky byly zprvu v šoku. Některý si ťukaly na čelo, jiný jen šeptaly „no ty vole“. Moje dcera (je jí 19, takže jo, no, jsou skoro vrstevníci) se mnou měsíc nemluvila. A on? Tomáš to všechno bral s neuvěřitelným klidem. Neřešil, co kdo říká. Nepřišlo mu divný, že si rozumíme. Byli jsme prostě spolu.
Nikdy jsem s ním neplánovala budoucnost. Bylo to lehký, nespoutaný, úplně jiný než všechno předtím. Jenže pak přišel den, kdy jsem si koupila těhotenský test – čistě z odpovědnosti, protože jsem si říkala, že i když je mi 45, člověk nikdy neví. A on byl pozitivní.
Nechtěla jsem to, ale zároveň jsem věděla, že musím
První myšlenka? Panika. Druhá? Výčitky. Třetí? Nečekaný klid. Možná to bylo hormonama, možná tím, že jsem si poprvé po letech dovolila nebýt jen rozumná a praktická. Nešla jsem hned k doktorovi, místo toho jsem se procházela po parku a v hlavě si přehrávala všechny možné scénáře. Ale pořád jsem se vracela k jednomu – že to dítě chci.
Když jsem to řekla Tomášovi, seděli jsme zrovna na zemi u mě v obýváku, jedli pizzu z krabice a koukali na nějaký film. Ztuhl, chvíli mlčel a pak řekl: „To je hustý.“ Nebrečel, neutekl. Jen mě chytil za ruku a řekl, že i když neví, co bude, chce to zkusit. A to mi v tu chvíli stačilo.
A víš co? Možná to bude peklo. Možná nás to za pár měsíců semele. Ale možná taky ne. Možná to bude to největší překvapení mýho života, kterýho nikdy nebudu litovat.
