Článek
Náš vnuk, naše výchova
Vnuka jsme s manželem vychovávali prakticky od jeho puberty. Po rozvodu jeho rodičů u nás zůstal napořád, protože dcera se odstěhovala za prací a otec o něj nejevil zájem. Nikdy jsme si nestěžovali, byl to náš kluk a my ho měli rádi. Dokud chodil do školy, neměli jsme s ním větší problém. Byla sice pravda, že se moc nepřetrhl, ale známky měl slušné, byl hodný a doma nám pomáhal.
Po škole jsme mu chtěli dát čas, aby si trochu odpočinul a rozhlédl se po něčem, co by ho bavilo. Jenže týdny se přehouply v měsíce a on pořád jen seděl doma, koukal do telefonu nebo hrál na počítači. A práce? To ne. Prý všude platí málo, nebo ho to nebaví, prý jsou kolektivy hrozné. Když jsme se ho zeptali, jestli už někam poslal životopis, mávl rukou, že je ještě brzy.
Mizí nám peníze
A do toho jsme si začali všímat zvláštní věci, z naší staré keramické pokladničky na polici mizely peníze. Nejdřív jen drobné mince, pak i bankovky. Nechtěla jsem ho hned podezírat, ale bylo nám divné, že i když se tváří, že nemá ani korunu, nové tričko si koupit umí a po večerech chodí ven.
Jednou jsme se ho zeptali přímo: „Nebral sis něco z pokladny?“ Zamračil se a řekl jen odsekl, že si nic nebral. Jenže jednoho dne jsme ho přistihli, jak stojí u skříňky, drží pokladničku a něco si rychle strká do kapsy. V tu chvíli mi došla trpělivost. S manželem jsme se domluvili, že mu ukážeme, že takhle to nejde. Připravili jsme malou past. Do pokladničky jsme nastrkali falešné bankovky, mezi ně vložili lísteček s nápisem: „Myslíš si, že to takhle půjde donekonečna?“
Lekce do konce života
Druhý den jsme odešli na nákup a nechali ho doma samotného. Když jsme přišli domů, seděl už v kuchyni, lístek měl položený před sebou a vypadal, že neví, kam s očima. Sedli jsme si k němu a v klidu mu vysvětlili, že chápeme, že začátek života je těžký. Ale že pokud chce bydlet u nás, musí se chovat jako dospělý a přestat si myslet, že mu všechno spadne do klína.
Nejdřív se tvářil dotčeně, chvíli mlčel, pak ale sklopil hlavu a potichu přiznal, že si uvědomuje, že to přehnal. Do týdne si našel brigádu v supermarketu, první výplatu přinesl domů a sám od sebe řekl: „Děkuju, že jste mě postavili na nohy.“ Od té chvíle už do pokladničky nesáhl a začal si vážit toho, co pro něj děláme. A my jsme rádi, že jsme ho dokázali uzemnit dřív, než by se úplně ztratil.
