Článek
Nečekaný objev
Byl to obyčejný úterek. V práci nám vypadl systém, takže nás šéf poslal domů o dvě hodiny dřív. Těšila jsem se, že si dám kafe, chvíli si odpočinu a doma bude klid. Jenže hned jak jsem otevřela dveře, zaslechla jsem z obýváku tlumené zvuky a rychlé šramocení. Když jsem vešla dovnitř, zůstala jsem stát jako přimrazená.
Syn, seděl na gauči s telefonem v ruce, tvář rudou jak řepa, a okamžitě vyskočil, jako by ho někdo píchl jehlou. Nebyl tam ale sám. Na stole byla položená láhev alkoholu, kterou si zřejmě vzal z naší skříňky, a vedle ní popelník s nedopalky. A co bylo nejhorší, na gauči seděla jeho spolužačka. Taky zrudlá, taky v šoku.
Pravda, která bolí
Nikdy jsem nebyla přehnaně přísná, ale vždycky jsem chtěla, aby se doma dodržovala pravidla. Alkohol jsme mu zakázali, cigarety taky, a návštěvy dívek jen tehdy, když jsme doma. Ale najednou jsem stála uprostřed obýváku, který vypadal jako po večírku.
„Co to má znamenat?“ vyjela jsem. Syn něco zamumlal a začal hledat slova. Dívka mezitím sbírala věci a rychle se zvedala. „Promiňte,“ špitla a utíkala ke dveřím. Když odešla, obrátila jsem se k synovi. „Tohle jsi považoval za normální? Alkohol? Cigára? A doma, když tu nejsme?“ Místo omluvy přišla drzost: „Mámo, prosím tě, není mi deset. A vy jste pořád pryč.“
Propast
Hádali jsme se dlouho. On tvrdil, že chce svobodu. Já mu vysvětlovala, že svoboda není dělat hlouposti za našimi zády. On bouchal dveřmi. Já zvýšila hlas víc, než jsem chtěla. Nakonec odešel z domu a neozval se do večera. Ten den se mezi námi něco zlomilo. On viděl rodiče jako nepřátele. Já viděla dítě, které přestávám poznávat.
Další dny jsme spolu skoro nemluvili. Obcházel mě, já obcházela jeho. Manžel se snažil být prostředníkem, ale marně. Syn měl pocit, že mu nedůvěřuju. Já měla pocit, že si neuvědomuje vážnost situace.
A tak to ticho trvalo. Každý večer jsem myslela na to, že bych měla něco říct, ale nevěděla jsem co. On mezitím tvrdohlavě dokazoval, že zvládne všechno sám, přesně tím způsobem, který rodiče děsí.
Čas všechno zahojí
Trvalo několik týdnů, než jsme si znovu sedli k jednomu stolu a dokázali mluvit normálně. Později přiznal, že to přehnal, že nechtěl zničit naši důvěru. Já zase přiznala, že jsem reagovala víc srdcem než rozumem.
Ale jedno je jisté, ten den v obýváku změnil všechno. Už nikdy mezi námi nebylo to lehké, bezstarostné soužití, jaké bývalo. Důvěra se dá obnovit, ale nikdy není stejná jako předtím.
