Článek
Měl ve mně číst, ne mě svlíkat
Chodila jsem k němu rok. Byl to takovej ten typ, co sedí v tichu, občas si něco poznamená a pak vypustí jednu větu, která tě rozloží. A já se rozkládala pravidelně.
Byla jsem po rozchodu, úplně rozbitá. Nevěděla jsem, kdo jsem. Brečela jsem, koktala, nenáviděla sama sebe. On byl klidnej, silnej, soucitnej. A navíc vypadal jako kdyby utekl z nějaký severský detektivky — šedý vlněný svetr, ruce pevný, oči, co se ti zaryjou pod kůži.
Začalo to nenápadně. Tu a tam vtip, náznak, delší pohled. Jenže v terapii nikdy nevíš, co je projekce a co realita. Možná jsem si ho jen idealizovala. Ale pak jednou, když jsem mluvila o svým strachu, že jsem nepřitažlivá a nikdo mě nechce, se na mě podíval úplně jinak. Ne jako terapeut. Jako chlap.
Nešlo to zastavit
Ten večer jsme si napsali. Ano, on mi napsal. Prý jestli jsem v pohodě, že jsem byla nějaká jiná. A pak už to jelo. Psali jsme si dny, pak noci, řešili život, literaturu, jídlo… a mě v hlavě začalo klíčit: co když nejsem pro něj jen pacientka?
Jednou jsem přišla pozdě na sezení. On mi udělal kafe. Sedli jsme si vedle sebe na gauč. Bylo to tiché, jako kdyby se něco lámalo. A pak mě políbil. Neptal se. Nečekal. Prostě mě políbil, a já mu to dovolila.
Vyspali jsme se spolu o týden později. V jeho bytě. Víc jak hodinové sezení, jak se tomu ironicky říká. Byla jsem nervózní, celá roztřesená, ale taky šíleně vzrušená. Myslela jsem, že jsme jako z nějakého filmu. Zakázaná láska, co překračuje hranice. Ale nebyli jsme.
Ticho, které přišlo potom
Po sexu to bylo jiný. Já jsem se v tom začala topit. Cítila jsem se jako blázen. Byla jsem zase jen „něco“, ne někdo. On změnil tón, stal se vzdáleným, až profesně odměřeným. Řekl mi, že porušil hranici, kterou neměl. Že musí terapii ukončit.
Nechal mě v tom. Sama. Zase.
Dlouho jsem to nemohla pochopit. Přesně ten člověk, kterému jsem věřila, že mě nenechá spadnout, mě pustil. Byla jsem vzteklá, zklamaná, připadala jsem si jak naivní puberťačka. Ale pak mi to došlo.
Tohle nebyla žádná láska. Byl to útěk. Moje i jeho. Já utíkala od bolesti, on asi taky. A přitom jsme oba věděli, že to není opravdové. Jen jsme to hráli, protože v týhle hře jsme aspoň na chvíli mohli být někdo jiný.
Dneska už chodím k jinému terapeutovi. A ano, je to žena.
