Článek
Klasická návštěva tchyně
Když se u nás doma zase jednou objevila tchyně, čekala jsem klasiku. Komentář k nepořádku, postěžování si na bolest v zádech a možná narážku na to, že máme moc velkou televizi. Jenže tentokrát přišla s něčím novým. Sotva si sundala boty, spustila: „Ty děcka u mě vždycky sní všechno, jako kdyby týden nejedly. Vy je doma snad krmíte suchým chlebem?“
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci, ale kdepak. Sedla si ke stolu, rozhlédla se po kuchyni a pokračovala: „Víš, za mých časů děti jedly pořádně. Polévku, hlavní jídlo, buchtu. Teď jim člověk dá knedlíky a mají oči navrch hlavy. To je hanba, nevařit vlastním dětem.“
Co si to dovoluje
Zůstala jsem stát jak opařená. Vždyť já se jim věnuju, jak jen to jde. Svačiny chystám každé ráno, o víkendech vařím i dvě jídla denně, večer dělám teplé večeře, peču, nakupuju kvalitní věci. Není to sice svíčková čtyřikrát do týdne, ale rozhodně to nejsou rohlíky s kečupem.
Snažila jsem se jí v klidu vysvětlit, že dneska se jí jinak. Že řešíme výživu, necpeme děti sladkostmi a díváme se i na to, co je v potravinách napsáno malým písmem. Ale ona jen mávla rukou a dodala: „Když nechceš vařit, tak si je ke mně dej častěji. Aspoň budou mít teplý oběd.“
Tohle teda ne
V tu chvíli už mi došla trpělivost. Řekla jsem jí, že když byla doma celý život a nic jiného nedělala než vařila a uklízela, tak to měla jinak. Já ale pracuju, starám se o dvě děti, domácnost a ještě vařím tak, že by se jeden dietolog rozplakal dojetím. Jestli má pocit, že její styl vaření je jediný správný, fajn, ale ať mě neuráží u mě doma.
Od té doby se trochu stáhla. Už nekomentuje každé jídlo, ale vidím na ní, že by si nejradši rýpla. Jenže já už se tím nenechám rozhodit. Vím, co pro děti dělám, vím, že jsou zdravé, spokojené a rozhodně nehladoví. A to, že u babičky zhltnou řízek s kaší a půl bábovky, je úplně normální. Děti to prostě mají rády a taky ví, že to doma není každý den.
