Článek
Když jsem si ho brala, věřila jsem na navždy
Když jsme se s Michalem brali, byla jsem přesvědčená, že dělám to nejlepší rozhodnutí v životě. Nebyl to typ, co by mě okouzlil na první pohled, ale byl spolehlivý, laskavý, staral se o mě, a hlavně – měl mě rád. A to tehdy hrálo prim. Přiznám se, že jsem se bála, že už nikoho lepšího nenajdu. Moje předchozí vztahy byly bouřlivý, plný emocí, ale taky hádek a nejistoty. S Michalem to bylo jiné. Klid, stabilita, žádné drama. Říkala jsem si, že tohle je přece dospělá láska. Ta pravá. Že vášeň časem vyprchá a to, co zůstane, je právě tohle. Teplo domova a jeden druhýmu oporou. Jenže nikdo mi tehdy neřekl, že i opora může být časem prázdná, když se z ní vytratí všechno ostatní.
První krize a ticho, které neodešlo
Začalo to nenápadně. Víc práce, míň času, únava, stres. První hádky, co jsme ale rychle zametli pod koberec. A pak ticho. Ne takové to pohodové, kdy si dva lidi rozumí i beze slov. Ale ticho, co mezi námi rostlo jak zeď. Přestali jsme si povídat o obyčejných věcech, přestali jsme se ptát jeden druhého, jak se máme. Fungovali jsme dál – nakoupit, uklidit, rozdělit si účty. Ale přestali jsme se dotýkat. Když jsme se náhodou minuli v koupelně a naše ruce se dotkly, lekla jsem se. Bylo to cizí. Jako by tam vedle mě byl někdo, koho jsem kdysi znala, ale už dávno nevím, kdo je.
Všichni si myslí, že máme ideální vztah
Pro okolí jsme ale pořád ideální pár. Michal je slušný, nepije, neflirtuje, vydělává dobře. Když přijdou kamarádi, umíme se oba tvářit, že je všechno v pohodě. Dokonce i na dovolené to někdy vypadá jako idyla – slunce, drinky, fotky na Instagram. Ale po večerech každej koukáme jinam, on do mobilu, já do stropu. Nespíme spolu už roky. Ani se o to jeden nebo druhej nepokoušíme. A co je možná nejhorší – ani mi to nechybí. Přijala jsem to jako fakt. Nejsmutnější je, že když se dívám na jiný páry, co se třeba drží za ruce nebo se spontánně políbí, spíš mě to zarazí, než že bych po tom toužila. Už jsem na to prostě zapomněla.
K ideálu máme daleko
Proč jsme spolu vlastně pořád?
Tuhle otázku si kladu čím dál častěji. A odpověď je vždycky stejná – protože je to jednodušší. Máme hypotéku, společný známý, život, co jsme si vybudovali. Zní to hrozně, ale rozchod by byl komplikovanější než zůstat. Už nejsem ve věku, kdy je rozchod začátkem něčeho nového. Cítím to jako konec. A bojím se. Všichni kolem mě zakládají rodiny, stěhují se do domů, řeší školky a auta. Já bych řešila stěhování do podnájmu a samotu. A i když vím, že je tohle špatně, pořád ve mně něco říká – počkej, třeba se to zlepší. Jenže roky plynou. A nic se nezlepšilo. Jen si víc rozumím s kočkou než s vlastním mužem.
Jednou mi řekl, že mě má pořád rád. A já mu na to nedokázala nic říct
Nikdy nezapomenu na večer, kdy jsme seděli u večeře, a on z ničeho nic řekl: „Víš, že tě mám pořád rád?“ Zaskočilo mě to. Bylo to upřímný. Ale mě to spíš rozesmutnělo. Ne proto, že bych mu nevěřila, ale protože já už to tak necítila. A nedokázala jsem mu to říct. Jen jsem se usmála a sklopila oči. Od té doby už to nikdy nezopakoval. A od té doby vím, že mě má vedle sebe, ale už ne se mnou. A já jsem tam taky. Vedle. Ne s ním. Jen vedle něj. Dvě těla, co sdílí prostor. Nežiju v toxickým vztahu, ale ani v živým. Je to jak spánek bez snů.
Pointa? Někdy se člověk ztratí i ve vztahu, který měl být bezpečný
Dneska už chápu, že jsme si prostě přestali být partnery. Možná jsme jimi nikdy ani nebyli. Jen jsme byli dva lidi, co chtěli to samý – klid, jistotu, pevnou půdu pod nohama. Ale někdy to nestačí. A já se v tom klidu a jistotě ztratila. Vím, že bych měla odejít. Že by to bylo fér vůči němu i vůči mně. Ale ještě nemám sílu. Možná ji jednou najdu. Možná až mě přestane děsit představa samoty víc než představa zbytečně stráveného života.
