Článek
Dřív by mě ani ve snu nenapadlo, že se tohle může stát
Když moje dcera umřela při autonehodě, byla jsem jako omámená. Zůstala tu po ní jen malá Anička, moje vnučka, tehdy jí byly tři. Zeť se najednou ocitl sám s dítětem, a já dělala všechno proto, abych mu pomohla. Přes den jsem hlídala, vařila mu, jezdila pro malou do školky. Sice jsme si nikdy extra nesedli, ale myslela jsem si, že kvůli Aničce to zvládneme.
Jenže teď, o čtyři roky později, už vím, že jsem mu vlastně vlezla do pasti. Je to jak z nějakýho špatnýho filmu – vydírá mě tím, že mi malou přestane půjčovat, pokud mu nepomůžu „víc“. Jenže to jeho „víc“ mě děsí.
Co si o sobě ten chlap vůbec myslí?
Začalo to nenápadně. „Nemáš doma zbytečně auto? Aspoň do práce,“ říkal. Půjčila jsem mu ho. Pak že mu odešla pračka, jestli nemůžu pomoct s novou. Pomohla jsem. Ale tenhle seznam začal být čím dál delší – peníze na opravu střechy, půjčka „jen na chvíli“, dokonce chtěl, abych ručila za hypotéku, kterou si chce vzít na chalupu. Když jsem řekla ne, pronesl naprosto ledově: „Víš, Anička tě má ráda. Ale děti rychle zapomínaj.“
Ten večer jsem poprvé brečela do polštáře jako malá holka. Ta představa, že mě moje vnučka přestane vídat, mě úplně ochromila. Jsem na ni fixovaná. Dávám jí všechno, co mám – čas, lásku, pozornost. A on to ví. A zneužívá to.
Neříkám, že to je nějaký tyran. Naopak, umí být šarmantní, mluvit jako hodný táta. Ale přesně ví, kam zatlačit. Jak mě rozebrat na kousky. A já se chytám, protože Anička je jediná část mojí dcery, která mi zůstala.
Když jsem konečně bouchla, nečekala jsem, co přijde
Před pár týdny jsem to už nevydržela. Řekla jsem mu, že tohle už není normální, že mě citově vydírá a že jestli chce se mnou mluvit jenom přes peníze, tak ať mi aspoň nelže do očí. Na to se zvedl, vzal malou a beze slova odešel.
Neozval se celý týden. Vnutila jsem si klid, ale byla jsem jak na trní. Pak mi přišla esemeska: „Přemýšlej, jestli ti stojí za to přijít o Aničku kvůli pár tisícovkám.“
A víš co? V tu chvíli mi to docvaklo. Nejde o peníze. Nikdy nešlo. Jde o moc. O kontrolu. A já mu ji dávala dobrovolně, protože jsem se bála přijít o něco, co jsem stejně už ztrácela. Vnutil mi roli, ve které jsem měla držet pusu a krok, jen abych mohla vidět vlastní vnučku.
Ale já nejsem bankomat. Nejsem služka. A hlavně – nejsem už tak naivní. Začala jsem jednat. Nejen právně, ale i s psycholožkou. Nechci mu Aničku vzít, to ne. Ale chci, aby věděl, že i já mám hranice.
Ať už to dopadne jakkoli, jedno vím jistě – nechci, aby z mojí vnučky vyrostla další žena, která se bojí říct „dost“.
