Článek
Vyhaslý režim a jiskra naděje.Podzimní Praha roku 1989 nevypadala nijak revolučně. V obchodech chybělo všechno od banánů po svobodu. Fronty před Tuzexem střídaly fronty na mléko. Komunistická strana vládlá stále s jistotou, ale její argumenty zněly unaveně, skoro prázdně.
Jenže svět se měnil.
Poláci si zvolili nekomunistickou vládu.
V Maďarsku padaly dráty na hranicích.
Východní Němci utíkali přes Budapešť. 9. listopadu padla Berlínská zeď.
A pak ticho. V Československu se řešilo, kdo bude mít nejlepší referát o Leninovi a kolik bude stát salám na Silvestra. Jenže pod povrchem to vřelo.
Vzpomínka, která se změnila v protest
17. listopad nebyl vybrán náhodou. Připomínal smrt studenta Jana Opletala zastřeleného nacisty v roce 1939 a uzavření českých univerzit německou okupační mocí. Co bylo v roce 1939 zločinem fašismu, mělo být v roce 1989 odrazem zločinů komunismu.
Oficiálně šlo o pietní průvod „Za svobodu studia a proti fašismu“ tak stálo v povolení. Ale studenti věděli že je čas udělat víc. Už 16. listopadu kolovaly po kolejích letáky. Václav Havel měl připravené prohlášení. Šeptalo se, že půjde o největší demonstraci od srpna 1969.
---
16:00 – Albertov
Počasí bylo chladné, ale ten den jako by všichni cítili teplo pod košilí. Několik tisíc lidí dorazilo se svíčkami, květinami, trikolórami. Někteří nesli transparenty nastrkané do rukávů kabátů, aby neprovokovali předčasně.
Zněly studentské písně. V davu bylo vidět chartisty, členy Jazzové sekce, herce, ale také obyčejné maminky s kočárky.
Projevem zazněly věty, jaké by ještě před rokem znamenaly okamžitý výslech.
„Chceme svobodné volby!“
„Konec vlády jedné strany!“
Když se dav začal pohybovat, nikdo netušil, že nejde jen o průvod. Šlo o pochod ke svobodě.
Z Albertova na Vyšehrad
Původní trasa končila na Vyšehradě. Tam se mělo položit kvítí k hrobu a rozejít se. Jenže dav rostl, deset tisíc, dvacet, třicet… Když se zpívala československá hymna, přidávali se lidé z chodníků. Nikdo je neorganizoval. Nikdo to už neřídil.
Atmosféra, sváteční, pokojná, plná naděje.
Nešla jsem demonstrovat. Šla jsem se nadechnout…
Rozhodující moment, pokračujeme dál!
Po pietě na Vyšehradě se dav nerozešel. Ozvalo se volání. „Na Václavák! Na Hrad! Do centra!“ Tak vznikl moment, který StB nečekala. Organizátoři (SSM) byli zděšení. Policie znejistěla. Režim nebyl připraven. Ale lidé šli.
Kordon v Mikulandské ulici
Krátce po 19. hodině se průvod dostal na Národní třídu. U Mikulandské ulice stála první policejní hradba. Na transparentech bylo vidět hesla.
„Máme holé ruce“
„Nejsme násilníci“
Lidé zpívali hymnu. Zapalovali svíčky. Cinkali klíči – poprvé v historii.
Zadní část průvodu byla stále na Národní. Nikdo netušil, že druhá policejní jednotka právě uzavírá průchod k Perlové ulici.
U Zlaté Husy začala historie
Ve 20:00 byl dav zcela uzavřen. Zepředu i zezadu stáli těžkooděnci. Vlevo i vpravo zdi domů. Právě u domu „U Zlaté Husy“ Národní 37 začal nejbrutálnější zásah.
Popisy pamětníků jsou jednotné.
Světla reflektorů oslepila lidi, ozvali se kovové údery štítů o dlažbu, VB začala mlátit do davu beze slova. Mladí studenti seděli na zemi se zdviženýma rukama a zpívali, „Kde domov můj…“
Do toho dopadaly rány obušků.
Máme holé ruce…
Nikdo v tu chvíli netušil, že se do historie zapíše černobílá fotografie studentů sedících se svíčkami pod štíty policie. Nebyla to strategická volba. Byla to reakce na strach a bezmoc.
A právě v té chvíli vznikl symbol, Holé ruce proti ozbrojenému režimu.
Chaos, křik, krev
Veřejná Bezpečnost používala obušky,
štíty,slzný plyn, techniku vytlačování lidí přes kordony. Lidé nebyli zabiti, to je ověřené. Ale byly stovky zraněných.
Zlomené ruce, otřesy mozku,natržené ušní lalůčky, poškozené bubínky, pohmožděniny celého těla. Dodnes existuje seznam 349 doložených zranění.
Dostal jsem obuškem do břicha. Myslel jsem, že umírám. Všude byl slzný plyn. Pak mě někdo chytil za kabát a vtáhl do domu U Zlaté Husy. Nikdy jsem ho neviděl. Byl to můj neznámý zachránce…
Noc, kdy se zrodila lež a tím i pravda
Po demonstraci se začala šířit zpráva. „Zabili studenta.“ Jméno, Martin Šmíd.
Zprávu rozšířila agentka StB Drahomíra Dražská – záměrně.
Jenže místo uklidnění opozice nastal opak. Lidé byli šokováni, Strach se změnil v hněv, Herci a studenti vyhlásili stávky.
Byla to ironie dějin
Režim lhal, že zabil studenta. Tím spustil revoluci, která ho do měsíce smetla.
19. listopad – vzniká Občanské fórum
V Činoherním klubu se schází disidenti, umělci, intelektuálové. Václav Havel čte prohlášení.
Žádáme dialog s vládou a propuštění politických vězňů.
Rodí se Občanské fórum (OF) – reprezentace občanské společnosti.
Ve stejnou dobu na Slovensku vzniká Verejně proti násiliu (VPN).
Televize lže – lidé jí přestávají věřit
V hlavním zpravodajství ČST se objevuje věta. „Demonstranti napadli příslušníky VB.“ (lež).
Pak přichází zlomový okamžik. Stávka studentů, jiskra přeskočí i do továren.
21. listopadu, studenti přestávají chodit na přednášky. Místo toho debatují ve vytopených aulách – visí tam portrét Havla i Masaryka.
22. listopadu přichází herci a oznamují.
Hrát nebudeme, dokud režim neustoupí.
24. listopadu začíná řetězová reakce, hutě,fabriky, dopravní podniky… Lidé nosí trikolóry na kabátech, cinkají klíči a volají. Už je to tady!
27. listopad – Generální stávka
V pravé poledne se zastavuje téměř celý stát. Dva miliony lidí stojí na náměstích. V továrnách se píská na píšťalky. Mnozí poprvé v životě cítí „Patříme k sobě.“
Režim padl. Ještě stál na papíře, ale bez podpory.
Konec komunistické vlády
28. listopadu je zrušena „vedoucí úloha KSČ“
10. prosince jmenuje prezident Husák vládu, kde již nejsou komunisté v převaze.
29. prosince Federální shromáždění volí Václava Havla prezidentem.
Za 41 dní skončilo něco, co mělo trvat navždy.
Co zůstalo 17. listopadu?
⭐ Důkaz, že dějiny mohou psát studenti se svíčkami.
⭐ Vzkaz, že holé ruce mohou porazit obušky.
⭐ Připomínka, že svoboda může být ztracena – i znovu získána.
Proto se na Národní třídě dodnes zapalují svíčky. Proto lidé stále říkají.
„Nebyla to revoluce krve – ale revoluce odvahy.“
---
Ověřená fakta
Přesný počet demonstrantů: cca 50–60 tisíc.
Zásah provedly jednotky VB a SNB, nikoli armáda.
Zraněno 349 osob (doloženo lékařsky)
Nikdo nebyl usmrcen.
Zpráva o smrti Martina Šmída byla cílená dezinformace StB.
Generální stávky se účastnilo přes 75 % podniků.
Václav Havel zvolen ustavující parlamentní volbou, ne referendem.
---
Zdrojová ověření.
Epilog
17. listopad 1989 nebyl plánovaný převrat. Nebyla to armáda, která svrhla režim. Byl to dav zpívajících lidí, sevřený mezi štíty U Zlaté Husy.
Tam, v úzké ulici, na studené dlažbě, vznikl příběh, který dnes učíme děti jako dějepis. Ale tehdy to nebyl dějepis.
Byl to strach. A proti němu – odvaha.
