Článek
Podzimní Praha roku 1989 nevypadala nijak revolučně. V obchodech chybělo všechno – od banánů po svobodu. Fronty před Tuzexem střídaly fronty na mléko. Komunistická strana vládla stále s jistotou, ale její argumenty zněly unaveně, skoro prázdně.
Jenže svět se měnil. Poláci si zvolili nekomunistickou vládu. V Maďarsku padaly dráty na hranicích. Východní Němci utíkali přes Budapešť. 9. listopadu padla Berlínská zeď.
A v Československu? Tam se řešilo, kdo bude mít nejlepší referát o Leninovi a kolik bude stát salám na Silvestra… Jenže pod povrchem to vřelo.
Vzpomínka, která přerostla v protest
17. listopad nebyl vybrán náhodou. Připomínal smrt studenta Jana Opletala, zastřeleného nacisty roku 1939, a uzavření českých univerzit. To, co bylo zločinem fašismu, mělo být v roce 1989 symbolem zločinů komunismu.
Oficiálně šlo o pietní průvod „Za svobodu studia a proti fašismu“. Ale studenti věděli, že je čas udělat víc. Už 16. listopadu kolovaly po kolejích letáky, Václav Havel měl připravené prohlášení. Šeptalo se, že půjde o největší demonstraci od srpna 1969.
Albertov, začátek pochodu ke svobodě
Počasí bylo chladné, ale dav cítil teplo pod košilí. Několik tisíc lidí dorazilo se svíčkami, květinami, trikolorami. Někteří nesli transparenty schované v rukávech kabátů, aby neprovokovali předčasně. Zněly studentské písně. V davu byli chartisté, členové Jazzové sekce, herci, ale i maminky s kočárky.
V projevech zaznívaly věty, které by ještě před rokem znamenaly okamžitý výslech. „Chceme svobodné volby!“ „Konec vlády jedné strany!“
Když se dav začal pohybovat, nikdo netušil, že nejde jen o průvod. Šlo o pochod ke svobodě.
Z Albertova na Vyšehrad
Původní trasa měla končit na Vyšehradě, kde se mělo položit kvítí a rozejít se. Jenže dav rostl, deset tisíc, dvacet, třicet… Když se zpívala hymna, přidávali se lidé z chodníků. Nikdo je neorganizoval. Nikdo to už neřídil. Atmosféra byla sváteční, pokojná, plná naděje.
„Nešla jsem demonstrovat. Šla jsem se nadechnout…“
Po pietě na Vyšehradě se dav nerozešel. Ozvalo se volání, „Na Václavák! Na Hrad!“ Organizátoři byli zděšení, policie znejistěla. Režim nebyl připraven. Ale lidé šli.
Kordon a zásah u Zlaté Husy
Krátce po 19. hodině se průvod dostal na Národní třídu. U Mikulandské ulice stála první policejní hradba. Lidé zpívali hymnu, zapalovali svíčky, poprvé v historii cinkali klíči. Skandovali, Máme holé ruce. Nejsme násilníci.
Ve 20:00 byl dav zcela uzavřen u domu U Zlaté Husy, Národní 37. Zepředu i zezadu stáli těžkooděnci, vlevo a vpravo zdi domů. Začal nejbrutálnější zásah. Studenti seděli na zemi se zdviženýma rukama a zpívali „Kde domov můj…“ Do toho dopadaly rány obušků. Nikdo netušil, že vzniká ikonická fotografie, svíčky, studená dlažba a štíty policie. Symbol holých rukou proti ozbrojenému režimu se zrodil z čistého strachu a bezmoci.
Chaos, křik a zranění
Veřejná bezpečnost používala obušky, štíty, slzný plyn a vytlačovací techniku. Nikdo nebyl zabit, ale stovky lidí byly zraněny, zlomené ruce, otřesy mozku, natržené ušní lalůčky, poškozené bubínky a pohmožděniny. Seznam doložených zranění čítá 349 osob.
„Dostal jsem obuškem do břicha. Myslel jsem, že umírám… Pak mě někdo vtáhl do domu U Zlaté Husy. Nikdy jsem ho neviděl. Byl to můj neznámý zachránce…“
Noc, kdy se zrodila lež – a revoluce
Po zásahu se začala šířit zpráva. „Zabili studenta, Martin Šmíd.“ Rozšířila ji agentka StB Drahomíra Dražská.
Místo uklidnění opozice nastal opak, strach se změnil v hněv. Studenti a herci vyhlásili stávky. Režim nečekaně spustil vlastní pád.
---
19.–29. listopad: od stávky k svobodě
19. listopadu: vzniká Občanské fórum, na Slovensku Verejnosť proti násiliu
21.–24. listopadu: stávky se šíří do škol i továren
27. listopadu: generální stávka, téměř celý stát stojí, nepracuje se. Dva miliony lidí protestuje na náměstích
28. listopadu: zrušena „vedoucí úloha KSČ“
10. prosince: Husák jmenuje vládu bez komunistické převahy
29. prosince: Federální shromáždění volí Václava Havla prezidentem
Za 41 dní skončilo něco, co mělo trvat navždy.
---
Co zůstalo 17. listopadu?
⭐ Důkaz, že dějiny mohou psát studenti se svíčkami
⭐ Vzkaz, že holé ruce mohou porazit obušky
⭐ Připomínka, že svoboda může být ztracena – i znovu získána
Proto se na Národní třídě dodnes zapalují svíčky.
Proto lidé stále říkají. „Nebyla to revoluce krve – ale revoluce odvahy.“
---
Ověřená fakta
Přesný počet demonstrantů: cca 50–60 tisíc
Zásah provedly jednotky VB a SNB, nikoli armáda
Zraněno 349 osob (doloženo lékařsky)
Nikdo nebyl usmrcen
Zpráva o smrti Martina Šmída byla dezinformace StB
Generální stávky se účastnilo přes 75 % podniků
Václav Havel byl zvolen parlamentní volbou, nikoli referendem
