Článek
Bylo léto roku 1964, Šumava měla tu svou zvláštní náladu, ticho, které není prázdné, jen hluboké. Nad Černým jezerem se válela mlha a hladina byla temná tak, že člověk měl pocit, že se dívá do něčeho, co nemá dno. Místní by ti možná řekli, že to místo má paměť. A možná by měli pravdu. Jenže tentokrát se tam pravda neschovávala. Tentokrát tam byla uložená předem připravená hra.
Nikdo z turistů, kteří procházeli po stezkách, netušil, že se pod nimi odehrává operace řízená lidmi ze Státní bezpečnosti. V utajení a pod kontrolou bezpečnostních složek byly na dno jezera spuštěny bedny a sudy. Na pohled staré, ošoupané, jakoby zapomenuté od konce války. Měly vyprávět příběh, který byl vytvořen dávno předtím, než se poprvé dotkly vody.
A pak se čekalo. Ne na náhodu, ta v tomhle příběhu neměla místo. Čekalo se na správný okamžik. Na chvíli, kdy bude možné „nález“ ukázat světu.
Když ten den přišel, všechno do sebe zapadlo. K jezeru dorazili potápěči, kamery byly připravené, novináři sledovali každý pohyb. Všechno působilo jako autentický objev. Napětí viselo ve vzduchu stejně těžce jako vlhkost nad hladinou.
Černé jezero
A pak se voda pohnula. Z hlubin se začaly vynořovat sudy. Těžké, obalené bahnem, přesně tak, jak si lidé představují zapomenuté archivní materiály z konce války. Byl to okamžik, který měl působit jako návrat minulosti na světlo.
Jenže ten návrat byl zinscenovaný. Uvnitř byly dokumenty, některé skutečné, jiné účelově vybrané a interpretované, ale jejich význam byl předem daný. Nešlo o náhodný objev, ale o pečlivě připravenou konstrukci, která měla působit věrohodně.
Zpráva o nálezu se rychle rozšířila. Noviny psaly o senzačním objevu, televize přinášela záběry, politici zbystřili. Materiály měly kompromitovat osoby i instituce na Západě a otevřít znovu otázky spojené s nacistickou minulostí. V době, kdy byla Evropa stále citlivá na důsledky války, to stačilo.
Mnozí tomu uvěřili. A to bylo podstatné. Za operací stál mimo jiné Ladislav Bittman, důstojník specializovaný na dezinformace. Chápal, že nejde jen o obsah dokumentů, ale o načasování, emoce a kontext. Akce Neptun nebyla jen zpravodajská operace, byla to ukázka toho, jak lze vytvořit přesvědčivý obraz reality.
Ladislav Bittman
Nic nebylo ponecháno náhodě. Materiály byly upraveny tak, aby odpovídaly představě archivních dokumentů, a na operaci se podílela i KGB. Celek byl připraven tak, aby zapadl do tehdejšího politického a společenského napětí.
Až po letech se ten příběh začal rozpadat. Bittman odešel na Západ a operaci popsal. Ukázalo se, že „objev“ nebyl objevem v pravém slova smyslu, ale řízenou akcí. Dokumenty nebyly nutně falešné, ale jejich význam byl prezentován tak, aby podporoval předem stanovený cíl.
To, co působilo jako důkaz, bylo ve skutečnosti interpretací.
Dnes stojíš u Černého jezera a vidíš jen klidnou hladinu. Lesy kolem šumí stejně jako tehdy. Mlha se zvedá a zase padá. Nic nenasvědčuje tomu, že právě tady se odehrála jedna z nejvýraznějších dezinformačních operací studené války.
A přece se to stalo. Možná právě proto to místo působí tak zvláštně. Ne kvůli tomu, co skrývá. Ale kvůli tomu, co zde bylo kdysi záměrně vytvořeno. Ne nález. Ale příběh.
---
Akce Neptun byla nebezpečná především tím, že šlo o řízenou manipulaci reality ze strany Státní bezpečnosti. Využívala kombinaci skutečných i upravených dokumentů, čímž působila mimořádně věrohodně.
Dokázala ovlivnit veřejné mínění i politické prostředí v zahraničí, zejména v západní Evropě.
Zpochybňovala důvěru v konkrétní osoby i instituce bez možnosti okamžité obrany.
Ukázala, jak snadno lze pomocí médií vytvořit „pravdu“, která není skutečná.
Zvyšovala mezinárodní napětí v době studené války, kdy byla situace už tak křehká.
Nebezpečná byla i tím, že odhalení přišlo až po letech, kdy už škody nebylo možné plně napravit. Především ale dokázala, že dobře připravená dezinformace může mít reálné politické dopady.
