Jonas Salk. Lékař, který dal světu naději a zachránil miliony dětí

Jaro roku 1955 začalo jako každé jiné. Ulice amerických měst se pomalu plnily lidmi, děti netrpělivě odpočítávaly poslední týdny školního roku a s přicházejícím teplem se otevírala koupaliště i městské parky. Přesto viselo ve vzduchu něco, co většina rodin dobře znala. Nebyl to jen příslib léta, ale také strach. Každé léto totiž přinášelo novou vlnu dětské obrny, nemoci, která dokázala během několika málo dnů proměnit zdravé dítě v celoživotně ochrnutého člověka. Nikdo nevěděl, koho virus zasáhne příště, a rodiče po celém světě žili s vědomím, že proti této zákeřné nemoci dosud neexistuje spolehlivá ochrana.

Pak přišel 12. duben 1955. Datum, které se navždy zapsalo do dějin medicíny. Nebyla to náhoda. Výsledky byly zveřejněny přesně deset let po smrti amerického prezidenta Franklina Delana Roosevelta, jenž sám prodělal obrnu a stal se symbolem boje proti této nemoci.

V Rackham Auditoriu na Michiganské univerzitě v Ann Arbor čekali novináři, lékaři i vědci na oznámení výsledků největší klinické studie, jakou medicína do té doby zažila. Rozhlasové stanice přerušily vysílání a lidé se shromažďovali kolem rádií v obchodech, kavárnách i na ulicích. Když zazněla slova, že vakcína je bezpečná, účinná a funguje, propukly ve Spojených státech spontánní oslavy. Lidé se objímali, mnozí plakali dojetím a na řadě míst se rozezněly kostelní zvony. Nebyl to konec války ani přistání člověka na Měsíci. Byl to okamžik, kdy miliony rodičů poprvé uvěřily, že jejich děti možná vyrostou bez strachu z nemoci, která si nevybírala.

Muž, který za tímto okamžikem stál, nepůsobil nijak výjimečně. Jonas Edward Salk byl tichý, skromný lékař s laskavým vystupováním, který nikdy neusiloval o slávu. Narodil se 28. října 1914 v New Yorku do rodiny židovských přistěhovalců. Jeho rodiče neměli vysoké vzdělání ani velký majetek, ale věřili, že právě vzdělání může jejich dětem otevřít cestu k lepšímu životu. Jonas proto od dětství trávil více času nad knihami než na hřišti. Nechtěl být slavným chirurgem ani uznávaným lékařem s bohatou ordinací. Toužil pochopit, proč lidé onemocní, a najít způsob, jak nemocem předcházet.

Když během studií medicíny objevil svět vědeckého výzkumu, bylo rozhodnuto. Za druhé světové války se podílel na vývoji vakcíny proti chřipce a právě tehdy získal zkušenosti, které později rozhodly o jeho životním díle.

Po válce se jeho pozornost obrátila k dětské obrně. Poliovirus napadal nervový systém a u části nemocných způsoboval trvalé ochrnutí končetin nebo dýchacích svalů. Tisíce dětí končily v obrovských kovových přístrojích známých jako železné plíce, které za ně zajišťovaly dýchání. Každé léto přinášelo nové epidemie. Zavírala se koupaliště, rušily letní tábory a rodiče se báli pustit děti mezi ostatní. Strach se stal běžnou součástí každodenního života.

Vědci tehdy hledali různé cesty k účinné vakcíně. Jonas Salk věřil, že ochranu může zajistit vakcína obsahující chemicky inaktivovaný, tedy usmrcený virus. Jiní badatelé, mezi nimi i virolog Albert Sabin, byli přesvědčeni, že budoucnost patří živému oslabenému viru. Salk se nenechal odradit pochybnostmi kolegů ani kritikou. Roky pracoval téměř bez odpočinku a pečlivě ověřoval každý krok svého výzkumu.

Než dovolil podat vakcínu cizím dětem, učinil rozhodnutí, které mnohé překvapilo. Nejprve očkoval sebe, svou manželku Donnu i jejich tři syny. Pokud měl někdo věřit bezpečnosti vakcíny, musel jí nejprve věřit její autor. Teprve poté souhlasil s rozsáhlým testováním.

V roce 1954 začala největší klinická studie své doby. Zapojilo se do ní přibližně 1,8 milionu amerických školních dětí, kterým se začalo říkat Polio Pioneers, průkopníci boje proti obrně. Šlo o bezprecedentní vědecký projekt, jehož výsledek sledoval doslova celý svět. Nikdo si netroufal odhadnout, zda budou roky práce korunovány úspěchem.

Výsledky překonaly všechna očekávání. Vakcína byla účinná. Po jejím zavedení začal počet případů dětské obrny prudce klesat. Z nemocničních oddělení postupně mizely železné plíce a tisíce dětí dostaly šanci vyrůstat bez obav z ochrnutí. O několik let později byla zavedena také perorální vakcína Alberta Sabina, která pomohla rozšířit očkování do mnoha dalších zemí. Právě kombinace obou typů vakcín se stala jedním z největších vítězství moderní medicíny.

Úspěch vakcíny udělal z Jonase Salka během několika hodin jednoho z nejslavnějších lékařů světa. Novináře však nezajímala jen medicína. V době, kdy převratné objevy znamenaly také obrovské bohatství, se nabízela otázka, kterou mu brzy položili i před televizními kamerami. Kdo vlastní patent na vakcínu proti dětské obrně? Salk se ani na okamžik nerozmýšlel. „Lidé. Můžete si snad patentovat Slunce?“ odpověděl klidně.

Jeho slova obletěla svět a stala se symbolem lékařské etiky. Vakcína nebyla nikdy patentována a Salk na ní nezbohatl. Byl přesvědčen, že objev, který může zachránit miliony dětí, nemá být zdrojem soukromého zisku, ale darem celému lidstvu. Právě tento postoj z něj neudělal jen velkého vědce, ale také člověka, jehož jméno je dodnes spojováno s nezištnou službou druhým.

Ani po tomto úspěchu nepřestal pracovat. V roce 1963 založil v kalifornské La Jolle Salk Institute for Biological Studies, který se brzy zařadil mezi nejvýznamnější vědecká centra na světě. Do konce života podporoval výzkum dalších závažných nemocí a věřil, že věda má sloužit především lidem, nikoli zisku.

Jonas Salk zemřel 23. června 1995, ale jeho odkaz žije dál. Když dnes dítě dostane běžné očkování proti dětské obrně, většina rodičů si už ani nedokáže představit dobu, kdy se lidé báli každého léta. Díky celosvětové očkovací kampani zahájené Světovou zdravotnickou organizací v roce 1988 klesl počet případů dětské obrny o více než 99 procent a virus dnes přirozeně přežívá už jen v několika málo oblastech světa.

Možná právě v tom spočívá největší odkaz Jonase Salka. Nevytvořil jen vakcínu. Vrátil rodičům klid, dětem budoucnost a lidstvu naději, že i zdánlivě nepřemožitelné nemoci mohou být jednou poraženy.

Jonas Salk , Vakcíny, Jonas Salk, Salk