Tam, kde hrála kytara. Vandr čtyř kamarádů po východním okraji Krkonoš

Jsou vzpomínky, které čas pomalu obrousí, až z nich zůstanou jen nejasné obrysy. Pak ale existují takové, které nestárnou. Stačí vůně mokrého lesa, praskání ohně nebo několik tónů kytary a člověk se během okamžiku vrátí o více než dvacet let zpátky. Přesně tak se mi dodnes vrací jeden letní víkend roku 2005.

Tehdy jsme jako osadníci T. O. Tacabaya naplánovali obyčejný dvoudenní vandr. S Pepínem jsme přijeli ze Žacléře, Jahoda s Prckem z Trutnova. Sešli jsme se u Kousla v Kalné Vodě, nahodili usárny na záda a bez dlouhého přemýšlení vyrazili. V batohu jsme měli jen to nejnutnější. Spacák, ešus, celtu, něco k jídlu a dobrou náladu. To bylo všechno, co člověk ke štěstí potřeboval.

Po několika minutách chůze nás pohltil les. Ruch města zmizel a nahradilo ho ticho, které přerušovalo jen šumění větru v korunách stromů. Naší první zastávkou bylo Peklo. Název zní hrozivě, ale ve skutečnosti jde o jedno z nejklidnějších míst na okraji Krkonoš.

Mezi lesy se rozprostírá soustava Pekelských rybníků, která už po dlouhá desetiletí dotváří zdejší krajinu a dodává jí nezaměnitelnou atmosféru. Hladina byla dokonale klidná a odrážela stromy tak věrně, že člověk jen těžko poznával, kde končí skutečný svět a začíná jeho obraz.

Shodili jsme batohy do trávy a Prcek otevřel futrál s kytarou. Nepotřebovali jsme žádnou domluvu. První akord se rozletěl nad vodou a po chvíli jsme zpívali všichni. Staré trampské písničky, které nás provázely na každém potlachu, se nesly nad rybníky a mizely mezi smrky. Seděli jsme tam dlouho, smáli se, vzpomínali a plánovali další vandry, jako bychom měli před sebou celý život.

Když se slunce začalo sklánět k obzoru, vydali jsme se směrem ke Břecštejnu. Lesní pěšina pomalu stoupala a mezi stromy se postupně objevily kamenné zbytky hradu, který vznikl ve 14. století pravděpodobně k ochraně obchodní cesty vedoucí z Trutnovska směrem do Kladska. Dnes už z něj zůstaly jen romantické ruiny, ale člověk si i po staletích snadno představí, jak odsud stráže sledovaly údolí a čekaly na příjezd kupeckých vozů.

Pod zříceninou jsme rozdělali oheň. Večeře z ešusu chutnala lépe než jakékoliv jídlo v restauraci, Prcek znovu vzal do rukou kytaru. Plameny osvětlovaly staré kameny a mně hlavou proběhla zvláštní myšlenka. Kolik lidí tu asi sedělo před námi? Středověcí vojáci, kupci, pocestní… a teď čtyři trampové, kterým připadalo, že celý svět končí za světlem našeho ohně.

Usínali jsme pod širým nebem a probudilo nás až ranní slunce. Káva uvařená v očouzeném ešusu měla vůni lesa a chutnala lépe než ta nejdražší z kavárny. Nikam jsme nepospíchali. Vandr se nikdy neměřil kilometry ani časem. Důležité bylo jen to, co člověk cestou prožil.

Přes Soví horu jsme zamířili k místu, které pro mě a Pepína znamenalo víc než všechny turistické cíle na mapě.

Sovárna.

Kolik víkendů jsme tam spolu strávili, už dnes nikdo nespočítá. Sedávali jsme tam dlouhé hodiny, vařili čaj, povídali si, plánovali další vandry nebo jen mlčky poslouchali les. Nebylo to místo, kam člověk přišel něco obdivovat. Bylo to místo, kam se vracel, protože se tam cítil doma.

Když jsme kolem Sovárny procházeli naposled, ještě stála. Byla poznamenaná časem, ale pořád měla své kouzlo. Nikdo z nás tehdy netušil, že o několik let později vyhoří a zůstane po ní jen prázdné místo. Když jsme se tam po letech teď vrátili a našeli jen ohořelé zbytky zarůstající lesem, měl jsem pocit, jako bych přišel o starého kamaráda. Dřevo zmizelo. Vzpomínky zůstaly.

Od Sovárny jsme pokračovali na Babí. Les se postupně otevřel a mezi stromy se objevily mohutné železobetonové bunkry československého pohraničního opevnění. Byly postaveny v letech 1937 až 1938 jako součást obrany československých hranic v době rostoucího ohrožení nacistickým Německem. Posádky byly připraveny své objekty bránit, ale po přijetí Mnichovské dohody musela armáda opevnění opustit dříve, než jediný z těchto bunkrů zasáhl do boje.

Právě u jednoho z nich jsme strávili druhou noc. Nedaleko od nás se v lese ukrývaly kamenné základy, sklepy a zarůstající ovocné stromy, poslední připomínky zaniklé osady nad Vernéřovicemi. Les si ji během desetiletí vzal zpátky, ale když se člověk pozorně díval kolem sebe, pořád dokázal číst příběhy lidí, kteří tu kdysi žili.

Večer jsme seděli u malého ohně. Prcek tiše hrál na kytaru a nikdo z nás necítil potřebu dlouze mluvit. Existují chvíle, kdy přátelství nepotřebuje slova. Stačí praskání dřeva, vůně kouře a vědomí, že sedíte vedle lidí, se kterými byste šli kamkoliv.

V neděli jsme sbalili spacáky, pečlivě zahladili ohniště a vydali se zpátky domů. Tehdy jsme ten víkend považovali za další povedený vandr. Netušili jsme, že se jednou stane jednou z nejkrásnějších vzpomínek našeho života.

Dnes, když procházím stejnými lesy, vidím jinou krajinu. Stromy vyrostly, některé cesty zarostly, Sovárna zmizela a my máme o více než dvacet let víc. Jen když zavřu oči, všechno je jako tehdy. Prcek ladí kytaru u Pekelských rybníků, Pepíno se směje, Jahoda něco hledá v batohu a před námi se vine lesní cesta vedoucí k Břecštejnu přes Sovárnu až k bunkrům na Babí.

A tehdy si znovu uvědomím, že některé vandry opravdu nikdy neskončí. Nepokračují už po lesních cestách, ale v našich vzpomínkách. A právě tam budou žít tak dlouho, dokud si na ně někdo vzpomene.

---

Příběh vychází ze skutečného vandru z léta roku 2005. Popis trasy, účastníků i vzpomínky na Sovárnu jsou osobní. Historické informace o hradu Břecštejn a československém pohraničním opevnění na Babí vycházejí z dostupných odborných publikací a archivních materiálů. U míst spojených s trampskou historií, jako byla Sovárna, se dochovalo jen minimum písemných pramenů, proto jsou tyto pasáže založeny především na autentických vzpomínkách pamětníků, kamarádů.

Ale Východní Krkonoše ukrývají mnohem víc než jen turistické stezky. Hrad Břecštejn vznikl ve 14. století jako strážce významné obchodní cesty do Kladska. Československé pohraniční opevnění na Babí bylo budováno v letech 1937–1938 jako součást obrany republiky. V lesích nad Vernéřovicemi dodnes najdeme pozůstatky zaniklé horské osady, která po druhé světové válce postupně zanikla. Nedaleko odsud leží také Hrádeček, místo neodmyslitelně spojené s dramatikem, disidentem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem, který zde strávil významnou část svého života.