Muž, který změnil první pomoc. Příběh Petera Safara

Kolik času zbývá člověku ve chvíli, kdy se mu zastaví srdce? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Záleží na příčině zástavy oběhu, okolní teplotě i na tom, jak rychle se dostane pomoci. Jedno však platilo vždy a platí dodnes. Každá vteřina, během níž nikdo nic nedělá, snižuje šanci na návrat do života. Dnes to ví téměř každý. Ještě v první polovině padesátých let minulého století však medicína teprve hledala jednotný a vědecky ověřený postup, který by dokázal dát člověku co největší šanci přežít.

Na ulicích, v továrnách i v domácnostech se tehdy odehrávaly stejné tragédie. Člověk náhle zkolaboval, kolem něj se seběhli lidé s upřímnou snahou pomoci, jenže jejich ochota často narážela na bezradnost. Lékaři sice znali různé způsoby oživování, žádný z nich však nebyl natolik jednoduchý, spolehlivý a všeobecně přijímaný, aby jej bylo možné naučit každého. O tom, zda člověk přežije, tak mnohdy rozhodovala spíše náhoda než znalosti.

Právě v té době začal svou životní cestu rakousko-americký lékař Peter Safar, muž, jehož jméno dnes veřejnost příliš nezná, přestože jeho práce položila základy postupům, které dodnes každoročně zachraňují nespočet lidských životů. Narodil se 12. dubna 1924 ve Vídni do rodiny lékařů a už během studií pochopil, že největším nepřítelem člověka při náhlém kolapsu není samotná nemoc, ale čas. Po druhé světové válce odešel do Spojených států, kde se specializoval na anesteziologii. Každý den uspával pacienty před operacemi a znovu je probouzel, a právě tehdy si začal stále častěji klást otázku, proč medicína dokáže zachránit člověka na operačním sále, ale tak často selhává ve chvíli, kdy se zastaví jeho dech nebo srdce.

Místo hledání stále složitějších přístrojů se rozhodl najít postup, který bude jednoduchý, účinný a použitelný i mimo nemocnici. Se svými kolegy dlouhé roky ověřoval jednotlivé metody a postupně dospěl k závěru, že nejprve je nutné zprůchodnit dýchací cesty, poté obnovit dýchání a nakonec zajistit krevní oběh. Systém ABC se stal základem moderní resuscitace a na dlouhá desetiletí změnil způsob výuky první pomoci po celém světě. Peter Safar navíc jako jeden z prvních vědecky prokázal účinnost dýchání z úst do úst a jeho práce se později spojila s objevem nepřímé srdeční masáže, čímž vznikla moderní kardiopulmonální resuscitace.

Safar byl přesvědčen, že o osudu člověka nerozhoduje pouze lékař v nemocnici, ale často i ten, kdo se ocitne u postiženého během prvních několika minut. Proto podporoval výuku první pomoci mezi veřejností a významně se zasloužil o rozšíření cvičné figuríny Resusci Anne, na níž se dodnes učí resuscitaci miliony lidí po celém světě. Jeho práce však neskončila u první pomoci. Významně se podílel také na rozvoji moderní intenzivní péče a založil jednu z prvních jednotek intenzivní péče ve Spojených státech, kde se jeho myšlenky začaly měnit v každodenní lékařskou praxi.

Osud mu však připravil zkoušku, kterou by nepřál žádnému rodiči. V roce 1966 dostala jeho jedenáctiletá dcera Elizabeth těžký astmatický záchvat. Lékařům se sice podařilo obnovit činnost jejího srdce, ale mozek byl příliš dlouho bez kyslíku a dívku už zachránit nedokázali. Muž, který zasvětil svůj život hledání způsobů, jak vracet lidi zpět ze smrti, náhle stál tváří v tvář bolesti, proti níž byla všechna vědecká ocenění bezcenná.

Mnoho lidí by po takové tragédii ztratilo sílu pokračovat. Peter Safar však svou bolest proměnil v další odhodlání. Začal se intenzivně věnovat výzkumu ochrany mozku po úspěšné resuscitaci a jeho práce významně ovlivnila podobu moderní intenzivní medicíny. Nechtěl totiž, aby lidé pouze přežili zástavu srdce. Chtěl, aby dostali šanci vrátit se ke svým rodinám, ke své práci i ke svému životu.

Když Peter Safar 3. srpna 2003 zemřel, svět přišel o jednoho z nejvýznamnějších průkopníků moderní medicíny. Jeho jméno možná není vytesáno do památníků a většina lidí by jej dnes nedokázala zařadit. Přesto jeho odkaz žije dál pokaždé, když se někdo bez váhání skloní k člověku ležícímu na zemi, zavolá pomoc a začne bojovat o jeho život.

Možná právě v tom spočívá skutečná velikost Petera Safara. Neusiloval o slávu ani o bohatství. Chtěl jen, aby lidé neumírali proto, že nikdo nevěděl, jak jim pomoci. A právě díky jeho celoživotní práci dostaly miliony lidí po celém světě šanci na život, který by bez jeho odhodlání možná nikdy nepokračoval. Někdy totiž největší hrdinové nejsou ti, jejichž jména si pamatujeme, ale ti, jejichž odkaz žije v rukou všech, kteří jsou ochotni pomoci druhému člověku.

---

Když člověk náhle zkolabuje, nejprve se ujistěte, že nehrozí nebezpečí vám ani postiženému. Přistupte k němu, hlasitě ho oslovte a zatřeste s ním za ramena. Pokud nereaguje, okamžitě volejte linku 155, zapněte hlasitý odposlech a bez zbytečného odkladu zahajte nepřímou srdeční masáž. Pokud si nejste jistí, zda postižený normálně dýchá, neztrácejte čas jeho posuzováním a postupujte, jako by šlo o zástavu oběhu.

Stlačujte střed hrudníku do hloubky 5 až 6 centimetrů frekvencí 100 až 120 stlačení za minutu a snažte se masáž co nejméně přerušovat. Je-li v blízkosti dostupný automatizovaný externí defibrilátor (AED), použijte jej co nejdříve a řiďte se jeho hlasovými pokyny.

V resuscitaci pokračujte až do příjezdu zdravotnické záchranné služby, do obnovení známek života nebo do chvíle, kdy už nebudete schopni pro vyčerpání pokračovat.

Peter Safar, Historie, Safar, Peter Safar, Stránka Resuscitace.cz, Profesní znalosti autora