Článek
Bylo léto roku 1951 a v Babicích se zdálo, že čas plyne pomaleji než jinde. Pole kolem vesnice byla těžká zrnem, vzduch se chvěl horkem a lidé se večer zdržovali venku déle než obvykle. Jenže pod tím zdánlivým klidem se už dlouho hromadil strach. Strach, který měl kořeny hluboko v zemi, stejně jako koleje, po nichž přijížděla nová moc. Kolektivizace, nátlak, seznamy, schůze, výslechy. Všechno to bylo součástí každodenního života. Nikdo už nepochyboval, že stát vidí a slyší všechno. A přesto se v ten červencový večer stalo něco, co změnilo nejen Babice, ale i desítky lidských osudů, včetně těch nejmenších.
Ve škole v Babicích se sešli funkcionáři místního národního výboru a komunistické strany. Byla to běžná schůze, jedna z mnoha. Do místnosti však vtrhli ozbrojení muži a zazněly výstřely. Tři lidé zůstali mrtví. Událost, která by v jiném čase byla předmětem vyšetřování, se v atmosféře padesátých let okamžitě proměnila v politický nástroj. Ještě dřív, než stačila vychladnout krev na podlaze školy, bylo rozhodnuto, že Babice se stanou příkladem. Ne kvůli pravdě, ale kvůli strachu.
Státní bezpečnost převzala případ s rychlostí a razancí, která nepřipouštěla pochybnosti. Do vesnice a okolních obcí přijížděli vyšetřovatelé, kteří už měli jasno v tom, jaký příběh je třeba vyprávět. Nešlo o jednotlivý čin, ale o spiknutí. Nešlo o konkrétní pachatele, ale o nepřátelské prostředí. A nepřátelské prostředí bylo možné najít téměř všude. Stačilo, že někdo chodil do kostela, že odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva, že měl autoritu mezi sousedy, nebo že prostě nebyl dostatečně hlasitě loajální.
Zatýkání probíhalo v noci i ve dne. Muži mizeli z domovů bez vysvětlení. Manželky zůstávaly stát ve dveřích, děti se držely sukní a nikdo jim neřekl, kdy a jestli se jejich otec vrátí. Výslechy byly tvrdé, dlouhé a vedené tak, aby potvrdily předem připravenou verzi. Přiznání byla vynucována psychickým i fyzickým nátlakem. Některá jména se v protokolech objevovala znovu a znovu, jiná byla připsána jen proto, že se hodila do obrazu nepřítele.
Soudní procesy, které následovaly, měly charakter veřejného divadla. Rozsudky byly exemplární. Padly tresty smrti i dlouholeté žaláře. Muži kteří se střelby nikdy nezúčastnili, přesto byli označeni za viníky. Byli popraveni jako varování. Stát tím vyslal jasný signál, odpor nebude potrestán jednotlivě, ale kolektivně.
Když byly rozsudky vykonány, mohlo by se zdát, že příběh končí. Jenže pro rodiny odsouzených to byl teprve začátek. Děti popravených mužů se staly tichými oběťmi, o nichž se nemluvilo. Ve spisech Státní bezpečnosti byly označeny za riziko, za možné nositele nepřátelských myšlenek. Byly to děti, které měly špatný původ, a špatný původ byl v padesátých letech téměř nesmazatelný cejch.
Některé děti byly odebrány matkám a umístěny do dětských domovů. Odebrání často probíhalo bez varování, bez možnosti odporu. Úřední rozhodnutí, razítko, podpis. Matkám bylo řečeno, že jde o výchovné opatření, že stát se postará. Dětem nikdo nic nevysvětloval. Jen se ocitly v cizím prostředí, mezi cizími lidmi, bez otce a často i bez matky. Sourozenci byli někdy rozděleni, aby si nepěstovali společnou paměť, společnou identitu.
V dětských domovech se neodehrávalo otevřené násilí. Nebyly tam bitky ani hlad v klasickém smyslu. Násilí bylo jiné, systematické a tiché. Děti byly vedeny k tomu, aby se styděly za své rodiče. Bylo jim opakováno, že jejich otec byl nepřítel lidu, vrah, zrádce. Jakákoli vzpomínka na rodinu byla považována za nežádoucí. Dopisy byly kontrolovány, návštěvy omezeny nebo zcela zakázány. Děti se učily mlčet, protože mluvit znamenalo riskovat další trest.
Matky dětí popravených mužů v Babicích se ocitly v pasti. Byly ponechány na svobodě, ale pod neustálým dohledem. Pravidelně docházely k výslechům, kde jim bylo připomínáno, že jejich děti jsou v rukou státu. Každý náznak odporu mohl znamenat další odebrání, další sankce. Některé ženy tlak nevydržely a psychicky se zhroutily. Jiné byly donuceny ke spolupráci, aby mohly své děti alespoň občas vidět.
Děti, které zůstaly v péči příbuzných, nebyly ušetřeny. Ve škole byly označeny jako potomci nepřátel. Spolužáci se jim vyhýbali nebo je otevřeně šikanovali. Učitelé, často pod tlakem nebo sami zapojení do systému, jim dávali najevo, že jejich původ je problém. Děti se naučily skrývat své příjmení, neptat se, nevyčnívat. Mlčení se stalo jejich druhou přirozeností.
Babický případ se tak proměnil v dlouhodobý trest, který přesahoval jednu generaci. Děti popravených mužů měly omezené možnosti studia, byly vyřazovány z některých škol, sledovány při výběru zaměstnání. Státní bezpečnost si je vedla v evidencích jako osoby zatížené původem. Minulost jejich otců se stala jejich budoucností.
Roky plynuly, režim se měnil jen zdánlivě. Babice zůstávaly jménem, které se vyslovovalo šeptem. O dětech se nemluvilo vůbec. Trauma se přenášelo dál, do rodin, do dalších generací. Lidé si zvykli nemluvit o tom, co se stalo, protože mlčení bylo bezpečnější než pravda.
Teprve po roce 1989 se otevřely archivy a rozsudky byly zrušeny. Odsouzení byli rehabilitováni, pravda byla pojmenována. Ale pro děti z Babic to přišlo pozdě. Nikdo jim nevrátil otce, nikdo jim nevrátil dětství. Odškodnění bylo symbolické, omluvy formální. Mnozí z těch, kteří se na represích podíleli, nebyli nikdy potrestáni.
Dnes jsou děti z Babic starými lidmi. Někteří o svém dětství mluví, jiní mlčí dodnes. Ne proto, že by zapomněli, ale proto, že některé věci se nedají říct nahlas ani po desítkách let. Babický případ tak zůstává mementem toho, kam až může zajít stát, když se rozhodne trestat kolektivně a bez ohledu na nevinu. Je to příběh, v němž nebyly děti vedlejší obětí, ale součástí trestu. A právě proto je tak důležité ho vyprávět znovu a znovu.
