Chřiby bez spěchu - od Cimburku k ohni v Kudlovské dolině

Autobus zastavil ve Stupavě, chvíli nikdo nevystupoval. Dveře se otevřely, dovnitř vklouzl studený vzduch a my tři jsme si jen vyměnili pohled. Eliška vykročila první, Pepíno hned za ní a já poslední. Zavřel dveře, zabručel a zmizel za zatáčkou. Najednou bylo ticho.

„Tak jdem?“ řekla Eliška a přehodila si batoh. „Jasně,“ odpověděl Pepíno.

Cesta se zvedla hned za posledním domem. Asfalt zmizel a pod nohama zůstala hlína, kořeny a suché listí. Les nás pohltil rychle a bez varování. Šli jsme pomalu, jak to v Chřibech bývá, a řeči se střídaly s tichem.

„Kolik toho dneska dáme?“ zeptal se Pepíno. „Málo,“ řekla Eliška. „Tak dobře.“ Usmál jsem se. „To beru.“

Stoupání bylo táhlé, ale příjemné. Tělo se rozcházelo, hlava se uklidňovala. Po chvíli jsme přestali řešit čas. Jen jsme šli. Když se mezi stromy objevila skála, zpomalili jsme.

Kazatelna. Stála tiše, skoro nenápadně. A pak jsme si všimli těch schodů. „Ty jo…“ vydechl Pepíno. Eliška se jen usmála. „Jdem nahoru.“

Stoupali jsme opatrně. Kámen byl hladký, ohlazený časem i kroky lidí před námi. Ruce si hledaly oporu, nohy si vybíraly místo. Nahoře nás čekal kříž a ticho. Ne prázdné, ale plné.

Sedli jsme si. „Tohle jsem potřeboval,“ řekl po chvíli Pepíno. Přikývl jsem. Eliška se dívala do lesa a jen tiše dýchala.

Z Kazatelny jsme odcházeli pomalu. Nechtělo se nám dolů. Jako by tam nahoře něco zůstalo. Les nás znovu přijal a vedl dál, aniž bychom museli přemýšlet kudy. Cesta se vinula mezi stromy a najednou se mezi nimi objevily zdi.

Cimburk. „To je ono,“ řekl Pepíno a zrychlil krok. Vylezli jsme nahoru. Vítr se opíral do starých kamenů a nesl s sebou zvláštní klid. Stáli jsme tam a dívali se do lesa, který jsme před chvílí prošli.

„Představ si, že tady někdo hlídal,“ řekl jsem. „A teď tu stojíme my,“ odpověděla Eliška. Sedli jsme si na okraj zdi a nechali čas plynout.

Odpoledne se pomalu lámalo do večera. Světlo změklo a les ztichl. Sešli jsme zpátky dolů a šli ještě kousek dál, než jsme našli místo, kde se dalo zůstat. Nebylo potřeba nic řešit. „Tady to stačí,“ řekla Eliška.

Batohy šly dolů. Lehli jsme si a koukali do korun stromů. „Víš, že jsme vlastně nic nemuseli stihnout?“ řekl Pepíno. „Právě proto to vyšlo,“ odpověděl jsem. Eliška se usmála. „První den je vždycky o tomhle. Zpomalit.“

Les kolem nás pomalu zhasínal. Zvuky se ztišily a noc přišla nenápadně, jako by tu byla odjakživa. Leželi jsme vedle sebe a poslouchali. A nikam jsme nemuseli.

Sobotní ráno přišlo potichu. Nejdřív chlad, pak světlo mezi stromy. Otevřel jsem oči a chvíli jen ležel. Les byl klidný, jako by ještě spal. Vedle mě se pohnula Eliška, Pepíno zamumlal něco ze spacáku. Posadil jsem se, vytáhl vařič a postavil vodu. Plamen tiše syčel a to bylo přesně ono.

„Voní to jak domov,“ řekl Pepíno bez otevření očí. „To je kafe,“ odpověděl jsem. Eliška se posadila a přitáhla si bundu. „Já bych si dala kakao.“ Podíval jsem se do batohu. „Nemáme.“ Usmála se. „To vím. Ale stejně bych si ho dala.“ „Tak ho dneska někde koupíme,“ řekl Pepíno. „Platí,“ přikývla.

Zabalili jsme věci a vyrazili. Kroky byly lehké a hlava čistá. „Hele, jestli chceme kakao, musíme někam dolů,“ řekl jsem po chvíli. Eliška vytáhla mapu.„Koryčany.“ To máme nějakých zhruba 6 kilometrů navíc. Pepíno se usmál. „Tak jdem na výlet.“

Sešli jsme z hřebene a po čase stáli před obchodem. Po lese zvláštní pocit. Silnice, lidi, zvuky. „Rychlá akce,“ řekla Eliška. Za pár minut bylo jasno. „Kakao máme,“ řekl Pepíno. „A chleba,“ dodal jsem. „A buřty,“ usmála se Eliška. Batohy ztěžkly. „Tohle bude dobrý večer,“ řekl Pepíno.

Cesta zpátky do lesů bylo znát. Stoupání, pot, pomalejší kroky. „Kakao nebude zadarmo,“ řekl jsem. „O to víc bude chutnat,“ odpověděla Eliška.

Na Stupavské skále jsme se na chvíli zastavili. Vítr, výhled, klid. „Tohle je odměna,“ řekl Pepíno. Cesta pokračovala přes Čertovy kameny dál lesem, který postupně těžknul. Únava se ozývala, ale nikdo to neřešil nahlas.

Pak se mezi stromy objevila věž. Rozhledna Brdo. „Tam jdem, sice trošku mimo cestu, ale jdem,“ řekl Pepíno. Nahoře jsme chvíli jen stáli.„Kvůli tomuhle to jdeš,“ řekla Eliška.

Zbytek cesty už byl pomalejší, šlo se skoro mlčky. Les nás zavřel do sebe a vedl dál. „Ještě kousek,“ řekl jsem. „To říkáš už hodinu,“ usmála se Eliška.

Když jsme dorazili k přístřešku, bylo jasno. „Tady končíme,“ řekl jsem. Přístřešek stál tiše mezi stromy. Batohy dopadly na zem a my si sedli. Dlouho jsme jen tak byli. Trochu jsme poklidili okolo, nasbírali dřevo a připravili spaní.

Pak už se večer pomalu rozsvítil. Oheň se chytil a teplo se rozlilo kolem. Pepíno už vytahoval buřty a Eliška připravovala hrnek. „Tak konečně,“ řekla a zasmála se. Kakao přišlo až teď. Teplé, sladké, přesně takové, jaké mělo být.

Seděli jsme u ohně, jedli, pili a koukali do plamenů. „Stálo to za to?“ zeptal jsem se. Pepíno přikývl. Eliška se jen usmála a zahřála si ruce o plecháček.„Jo,“ řekla tiše. A tentokrát to bylo úplně jasné.

Ráno už nebylo tak lehké jako včera. Ne že by se nechtělo vstát, ale tělo si pamatovalo všechno. Stoupání, návraty, ten zbytečný luxus v podobě kakaa z Koryčan. Když jsem se posadil, chvíli jsem jen seděl a nechal nohy, ať si to srovnají samy.

„Dneska už to bude jen dolů,“ řekl jsem spíš pro sebe. Pepíno se zvedl pomalu. „To říkáš vždycky,“ zabručel a protáhl se. Eliška už seděla, zabalená v bundě, a držela hrnek. „Hlavně nikam nespěcháme,“ řekla klidně.

Oheň jsme nechali dohořet. Přístřešek po nás zůstal tak, jak jsme ho našli, jen uklizenější. Bez odpadků, se dřevem pro další, možná o trochu tišší.

Batohy už byly znatelně lehčí, ale ramena to stejně cítila. Vyrazili jsme pomalu, bez potřeby cokoli dohánět. Les byl ráno jiný než večer. Čistý, chladný, bez lidí.

Cesta od přístřešku pod Brdem směrem na Salaš byla vlastně krátká. Něco přes čtyři kilometry. Ale tentokrát se nepočítaly kilometry.

Šlo se tiše. „Víš, že tohle je nejlepší část?“ řekla Eliška po chvíli. „Jaká?“ zeptal se Pepíno. „Když už nikam nemusíš. Jen jdeš domů.“ Nikdo to nerozporoval.

Cesta klesala, les se pomalu otevíral a mezi stromy se začaly objevovat první známky civilizace. Nejdřív cesta, pak zvuky, pak dům. A najednou jsme byli zpátky.

Salaš. Zastávka byla prázdná. Sedli jsme si na lavičku a chvíli mlčeli. Nebylo co dodat. Jen jsme tam byli, s nohama nataženýma před sebe a hlavou ještě někde v lese.

„Tak zase někdy?“ řekl Pepíno.nEliška se usmála. „To je jasný.“

Autobus přijel skoro potichu. Tentokrát jsme nastupovali bez řečí. Každý si nesl něco svého. Únavu, klid, kousek lesa…