Článek
Bylo horké srpnové odpoledne roku 1992, když jsme se sešli v Mořině – já, Pepíno, Slamák, Manka, Prcek a Fialka. Parta trampů hladových po dobrodružství, po místech, kde je svět starý a neupravený, kde se historie a příroda svírají v jeden celek.
S usárnami a žracáky natřískanými jídlem, spacáky, celtami a svítilnami jsme vyrazili ke skalám Malé Ameriky. Vzduch byl těžký, slunce pálilo a vzduch nesl vůni lesních jahod a prachu.
Začalo to prolezem kořenovou jeskyní – legendárním vchodem mezi spletenými kořeny stromů, který se jevil jako z jiného světa. Lezli jsme po kolenou, téměř potmě, ruce hledaly pevný bod v jemně pokroucených kořenech, které tvořily jakýsi přírodní portál do podzemí.
Vzduch se změnil. Z teplého letního dne se stalo vlhké, chladné místo, kde kapky vody tiše dopadaly na zem. Štola se rozšiřovala, ale stále tu bylo ticho, které drásalo uši.
Po sestoupení hluboko dolů až k hladině jezera, jsme ve štole našli jsme malý výklenek, dostatečně suchý, kde jsme si rozložili karimatky a přikrývky.
Když jsme vylezli ze štoly, noc už padala a kolem nás se rozprostíralo ticho. Venku u břehu jezera jsme opatrně založili malý oheň. Plameny tančily a vrhaly zlatavé odlesky na hladinu, zatímco naše batohy spočívaly v bezpečí ve štole. Seděli jsme blízko u ohně, teplo nás hladilo a vzduch voněl jehličím a kouřem. Manka si přitáhla kolena k hrudi, Prcek šeptala Fialce nějaký vtip a Slamák tiše brnkal na kytaru. Ten okamžik byl jako z jiného světa, jednoduchý, krásný a plný ticha, které mluvilo za nás všechny.
Pojďme se podívat do Hagenky, říkám, kam? Ptá se Slamák. „Do Hagenky, do štoly, tam kde zmizel Hagen,“ šeptla Manka.„Kdo to byl?“ ptal se Slamák.
„Dozorčí, který hlídal lom. Jednou šel do chodeb sám a už se nevrátil.“
„A baterku našli?“ „Jo, plavala na hladině. Od té doby tu prý straší.“
Na začátku štoly visel starý důlní zvon, který místní trampové nazývali Hagenův zvon. Prý kdo na něj zazvoní a zavolá „Hagene!“, už se ze štoly nevrátí. Legenda říká, že Hagen se během těch dlouhých let co na Americe žije, naučil pohybovat po štolách tak neslyšně, že ho nikdo neslyší přicházet. Říká se, že v temnotě krade trampům jídlo, potichu škodí jejich zásobám a varuje, že štola je jeho územím. Proto jsme kolem zvonu prošli co nejopatrněji, abychom ho nevyplašili a nezavolali Hagena.
Prošli jsme temnotou štoly až ke studánce na jejím konci. Tam jsme si sedli, ale najednou nám zhasly obě čelovky. V totální tmě se ozval podivný šramot, jako kdyby něco lehce šustilo přímo kolem nás. Srdce nám bušila, ačkoli jsme věděli, že jsme jen my a ticho. Rychle jsme se zvedli a vydali se zpátky ke východu, kde už nás čekal teplý plamen malého ohně u jezera, který nás vrátil do světa světla a klidu.
Celou noc jsme bděli. Kapání vody jako tep srdce, občas šustění netopýrů, nádechy a výdechy kamarádů. Každý zvuk tu měl váhu. Když se ráno začalo pomalu lámat do světla, všichni jsme věděli, že jsme prošli branou, která se neotevře snadno.
Druhý den, sotva jsme vyšli z podzemí, jsme se vydali na průzkum okolí směrem k Mexiku, dalšímu obřímu lomu, který vypadal jako město duchů.
Cestou jsme potkávali staré štoly, kamenné zdi a místa, kde se dříve těžil vápenec. Slamák objevoval staré tabulky, já si fotil krajinu, Manka s Fialkou sbíraly lesní jahody.
V Mořině jsme si dali zasloužený odpočinek v hospodě „U Lomu“ Česnečka voněla až do ulice, pivo chladilo ruce a rozhovory se stočily k tomu, jaké je to být tady a teď. Slamák vyprávěl historky o dávných trampech, Pepíno hrál na kytaru a my nasávali tu nefalšovanou atmosféru.
K večeru jsme vyrazili na Kazatelnu – vyhlídku nad Velkou Amerikou, která jako strážce stála vysoko nad propastí. Seděli jsme tam, obklopeni tichými skalami, zatímco slunce začalo zapadat a nebe se zbarvovalo do oranžova a purpurova.
Pepíno vytáhl kytaru, a jak padl první akord, začaly se linout písně – známé, staré, trampské. Naše hlasy se nesly krajinou, jako by chtěly přivolat ducha Hagena, nebo prostě jen sdílet moment, který byl naším.
Manka se opírala o Slamáka, Prcek tiše šeptala Fialce do ucha, a já stál u kraje a díval se dolů do hlubin. Na chvíli nebylo nic než my a světlo posledních paprsků.
Tohle léto, tenhle vandr, tenhle kruh kamarádů a příběhů byl jako vyrytý do kamene. Věděli jsme, že sem budeme chtít vracet, že ticho štol, chlad podzemí a zpěv na Kazatelně nás bude provázet ještě dlouho…
