Článek
Cesta se vine borovým lesem, mezi stromy se znenadání objeví ostnatý drát. Vysoké strážní věže, betonové zdi, studené baráky. Památník Vojna u Příbrami dnes působí jako muzeum, ale stačí chvíli postát a člověk slyší ozvěny minulosti. Dusot vojenských bot, štěkot psů, rachot vrátnice. Tady, u obce Lešetice, stával jeden z nejtvrdších táborů komunistického Československa.
Tábor vznikl paradoxně už za války. V roce 1942 jej nacisté vybudovali pro pracovní síly v uranových dolech. Po jejich odchodu by se mohlo zdát, že baráky zpustnou. Jenže už v roce 1949 nastoupila nová diktatura a zařízení dostalo nový účel, místo německých zajatců sem začali přivážet politické vězně. Název „Vojna“ se odvozoval od nedalekého vrchu, ale pro ty, kdo za plotem strávili roky života, to bylo synonymum pekla.
Kdo tady seděl? Nešlo o kriminálníky. Do Lešetic mířili studenti, kteří roznášeli letáky. Skauti, co se odmítli podřídit režimu. Rolníci, kteří nechtěli odevzdat půdu do JZD. Kněží, kteří v kázání připomínali svobodu. A také hrdinové druhé světové války – muži, kteří bojovali na západní frontě, ale komunistům byli nepohodlní.
Jedním z nich byl generál František Chábera, válečný stíhač. Další, plukovník Pravomil Raichl, se proslavil v bojích na Dukle. Vězněn tu byl i Bohumil Zelenka, někdejší tajemník exilového ministra Jana Masaryka. Z lidí, kteří měli být hrdiny republiky, se najednou stali její nepřátelé.
Baráky byly přeplněné, na jednom kavalci leželi často dva muži. „Ráno budíček, nástup, rozdělení do směn. A pak dvanáct hodin v dolech,“ vzpomínal později jeden z vězněných, který byl odsouzen za odbojovou činnost. „Když jsme vyfárali, byli jsme úplně zničení. A pak šikana bachařů, večerní nástupy. Nevěděli jsme, jestli se domů vůbec někdy dostaneme.“
Práce byla krutá nejen fyzicky. Uranové doly znamenaly všudypřítomný prach, vlhko a radiaci. Vězni pracovali bez ochrany. „Byli jsme mladí a nevěřili, že nás to zničí. Ale smrt přicházela po letech,“ přiznával jeden z pamětníků. Rakovina plic a leukémie patřily mezi časté následky.
Přesto ani v těchto podmínkách nepřestali lidé vzdorovat.
Kněží tajně sloužili mše v koutech baráků. Vězni zpívali polohlasem písně, které si šeptem připomínali z dětství – skautské a trampské balady, zakázané melodie. Byly to chvíle, kdy se i za zdmi s ostnatým drátem zrodil pocit svobody.
Na Štědrý den si skupina mladých mužů vyrobila z chleba malý betlém, z drátu stočili hvězdu. Deku natáhli jako plachtu, pod kterou si zpívali koledy. Bylo to riskantní, kdyby je chytli, čekala je korekce, betonová cela bez oken. Ale právě tyto chvíle jim dávaly sílu přežít.
Jiní si tajně opisovali básně. Psali na útržky obalů, uhlíkem na kus dřeva. Tyto maličkosti si předávali mezi sebou jako poklad. „Smích a slovo byly náš tichý protest,“ říkal jeden z tehdejších studentů.
Sem tam se někdo pokusil uniknout. Šance byla mizivá. Dvojité dráty, signální systém, stráže, psi. Jeden vězeň využil husté mlhy a doběhl až k lesu. Kulka ze strážní věže ho zasáhla. Jeho tělo pak nechali vystavit, aby ostatní viděli, jak končí odvážní.
Tábor fungoval do roku 1961. Poté jej převzala armáda a několik desetiletí byl nepřístupný. Teprve po roce 1989 se otevřela možnost ukázat, co se tu dělo. Díky pamětníkům, kteří přicházeli s příběhy i ze zámoří, se podařilo místo zachovat.
V roce 2001 byl vyhlášen kulturní památkou a v roce 2005 otevřen jako Památník obětem komunismu pod správou Hornického muzea Příbram. Dnes zde najdete autentické baráky, strážní věže, samotky, velitelskou budovu. V jedné části stojí kaple s jednoduchým křížem – dílem vězňů, kteří věřili, že svoboda přijde.
Při návštěvě památníku působí ticho snad ještě tíživěji než tehdy. Každý roh připomíná konkrétní tváře. Generála Cháberu, plukovníka Raichla, studenta, který se provinil letákem, rolníka, co bránil své pole. Každý z nich zažil stejný beton, stejné ostnaté dráty, stejnou nejistotu.
Dnes Vojna není jen muzeem. Je to připomínka toho, že svoboda se dá ztratit snadněji, než si myslíme. Každý, kdo prochází kolem plotu, stojí u „korekce“ nebo v kapli, si musí položit otázku: co bych dělal já? Mlčel bych, nebo vzdoroval?
Tábor Vojna u Příbrami je hlas, který šeptá i křičí zároveň. Hlas těch, kteří byli umlčeni, ale zůstali v paměti.
Zdroje:
https://www.muzeum-pribram.cz/pamatnik-vojna
https://pamatkovykatalog.cz/pamatnik-vojna-2332411
https://www.ustrcr.cz/tabor-vojna
