Článek
Příběh hradu, který mířil k nebi
Když stojíte na hřebeni nad řekou Bečvou a díváte se dolů do krajiny, kde se Moravská brána otevírá k severu, pochopíte, proč právě tady vznikl hrad, který dodnes budí respekt. Helfštýn nepůsobí jako jemná romantická zřícenina. Je to kolos. Pevnost, jejíž hradby se táhnou jako zkamenělý had po vrcholku kopce a mizí v dálce.
První majitelé této skalní pevnosti neměli s romantikou nic společného. Příběh začíná na konci 13. století, kdy krajinou zmítanou nejistotou po smrti Přemysla Otakara II. projížděli kupci s obavami. A mezi temnými lesy číhal rytíř Friduš z Linavy – zakladatel hradu a zároveň muž, jehož jméno se zapsalo do dějin díky častým přepadům. Původní Helfštýn byl malý, ale dobře skrytý, a přepady karavan se pro Friduše staly tak běžnými, že si o něm vyprávěli až na královském dvoře.
Friduš jednoho dne zmizel z dějin stejně rychle, jako do nich vstoupil. Po jeho pádu se hrad přenesl do rukou šlechticů, kteří si uvědomili, jak zásadní strategickou polohu drží. Tím začíná nová kapitola Helfštýna, přerod z loupežnického doupěte v mocnou pevnost.
Hrad, který rostl s ambicemi svých pánů
Páni z Kravař nebyli jen obyčejnými majiteli, byli to stavitelé s vizí. Středověké technologie jim nebránily v tom, aby z původní pevnosti vybudovali širší, pevnější a výš se tyčící komplex. K hradbám přibyly nové obranné zóny, věže, bašty a celé nádvořní okruhy. Z kdysi skromného hradu se stal obranný systém, který měl kontrolovat významnou cestu Moravskou branou.
V dalších staletích se střídali majitelé a každý přinesl něco nového. Jeden rozšířil opevnění, druhý přistavěl obytné paláce, třetí rozvinul hospodářské zázemí. Nakonec přišla renesance, a s ní do té doby nevídaný komfort. Vztyčil se reprezentativní palác s vysokými štíty, arkýři a kaplí, který kontrastoval s drsnými gotickými hradbami. V té době hrad dosáhl svého vrcholu. Vypadal jako pevnost, ale uvnitř byl domovem šlechty, která milovala pohodlí i okázalost.
Pevnost, která vzdorovala časům
Středověcí kronikáři zaznamenali několik obléhání, která však Helfštýn přečkal bez pokoření. Z výšin nad řekou působil nedobytně, byl to hrad určený k obraně, k výhledu, k varování. Zdi, které obepínaly jednotlivá nádvoří, byly místy až několik metrů silné. Z nich dodnes sálá energie dávných obránců, kteří tu kdysi udržovali oheň, hlídali brány a připravovali se na příchod nepřítele.
Ale ani nejpevnější hrad není věčný. V 17. století začal postupný úpadek. Válečné strategie se změnily a těžké pevnosti na kopcích postupně ztrácely význam. Když hrad přešel do rukou rodu Dietrichsteinů, stal se z něj spíš přítěž než pýcha. Části byly dokonce záměrně pobořeny, aby se omezily náklady na jeho udržování.
Helfštýn začal zarůstat vegetací, kterou dodnes najdeme v jeho koutech. Zdi se poroučely, střechy se propadaly a sídlo, které kdysi vládlo krajině, se měnilo v romantickou ruinu. A právě v této zkáze začal i proces jeho znovuzrození.
Zřícenina, která začala znovu dýchat
V 19. století se lidé začali dívat na zříceniny jako na krásná místa plná příběhů, ticha a atmosféry. Helfštýn nebyl výjimkou. Přestal být posměchem a stal se magnetem pro cestovatele, malíře i milovníky starých časů.
V první polovině 20. století začalo jeho systematické zachraňování. Nejprve se zajišťovaly nejohroženější části. Později dostal hrad nového správce a s ním i pravidelnou péči. Rozlehlé nádvoří, které kdysi sloužilo jako obranná plocha, se otevřelo veřejnosti. Opravily se části hradeb, zpřístupnily se chodby, sklepy a věže.
A nakonec přišla jedna událost, která vtiskla hradu novou identitu.
Hefaiston – oheň, kov a hlučící srdce hradu
Roku 1982 se na Helfštýně poprvé rozezněl zvuk kovadlin a poklopů. Do hradu přijeli kováři, kteří zde vytvořili první ročník Hefaistonu, dnes největšího mezinárodního setkání uměleckých kovářů na světě. A od té doby se hrad každý rok na konci léta proměňuje.
Hradby rezonují údery kladiv. Ze starých bran vychází žár výhní. Kováři z různých zemí ukazují své umění, a návštěvníci se procházejí mezi jejich díly, od jemných rostlinných motivů až po monumentální kovové plastiky. Helfštýn se stal živou galerií, místem, kde se potkává historie s moderním uměním, a kde se staré řemeslo stává současným.
Helfštýn dnes, spojení historie a života
Dnešní návštěvník si může projít celý komplex, který je jedním z největších hradů u nás. Čtyři nádvoří, mohutné brány, vyhlídkové terasy a zrekonstruovaný palác propojený ocelovými lávkami vytvářejí dojem, že čas se zde nesnaží zmizet, ale spíš připomínat.
Stačí se opřít o hradbu a poslechnout šumění větru v korunách stromů. Představit si, jak tady kdysi stáli rytíři, jak se po nádvoří procházela renesanční šlechta, jak se brány zavíraly před vojsky a jak se tu v tichu 19. století zastavovali první turisté.
Helfštýn je totiž něco víc než hrad. Je to místo, kde se každá vrstva historie otiskla tak hluboko, že i po sedmi stech letech stále cítíme pulz minulosti. A přestože část paláců dávno spadla a části hradeb se ztratily, jeho duše zůstává pevná. Tak pevná, jako když Friduš poprvé vztyčil své hradby nad Bečvou.
Helfštýn a dobrovolníci z Hnutí Brontosaurus
Když se dnes člověk prochází po rozsáhlých nádvořích Helfštýna, možná ani netuší, že řada míst, po kterých kráčí, se zachovala díky rukám dobrovolníků, kteří tu odvedli nespočet hodin práce. Od osmdesátých let minulého století sem pravidelně mířily skupiny mladých lidí z Hnutí Brontosaurus. Přijížděli často na celé týdny, s batohy, karimatkami a chutí udělat něco smysluplného. Správa hradu jim říkala jednoduše a s úctou „Brontíci“.
Jejich práce byla rozmanitá a mnohdy fyzicky náročná. Pomáhali s odstraňováním náletových dřevin, které zarůstaly svahy i samotný areál hradu, odkrývali zasypané části zdiva, stabilizovali ohrožené úseky hradeb a podíleli se na základní údržbě celého komplexu. Nešlo jen o drobné brigády, šlo o systematickou, opakovanou a dlouhodobou činnost, díky níž se z kdysi zanedbané zříceniny postupně stala památka, která může být hrdě otevřená veřejnosti. Brontosauři však na Helfštýně nepracovali jen lopatou a pilkou. Pomáhali také při přípravách kulturních akcí, které se časem staly ikonickou součástí života hradu. Často přicházeli už několik dní před začátkem, aby vše vyčistili, připravili, postavili zázemí a po skončení opět uvedli hrad do pořádku. Vytvářeli tak nejen prostor pro návštěvníky, ale i pevná přátelství a společnou paměť, která překračuje jednotlivé ročníky.
Dnes už jsou mezi nimi lidé všech generací. Někteří z těch, kdo jako studenti přijeli poprvé v osmdesátých letech, se na hrad vracejí i po desetiletích, tentokrát s vlastními dětmi nebo jako vedoucí skupin. Helfštýn pro ně není jen historickou památkou, ale místem, kde zanechali kousek sebe. Je to příběh o tom, že hrad není jen dílem architektů a dějinných událostí, ale také stovek dobrovolných rukou, které mu pomohly přežít.
A tak Helfštýn zůstává nejen pevností z kamene, ale i místem, kde se v průběhu staletí schází lidské příběhy,od dávných pánů hradu až po dnešní návštěvníky, dobrovolníky a záchranáře, kteří na něj dohlížejí s profesionální ostražitostí i lidským srdcem. Z kdysi obávané pevnosti, která střežila Moravskou bránu, se stal prostor setkávání, vzdělávání a živé kultury. Každá věž, každá brána i každé nádvoří nese stopy nejen historie, ale i práce současných lidí, kteří jej chrání pro další generace.
Helfštýn je místem, kde se minulost nepředvádí za vitrínou, ale dýchá přímo pod rukama. A kdo sem přijde, ten pochopí, proč tento hrad nikdy opravdu nezanikl, protože jeho síla nevychází jen z mohutného zdiva, ale z pouta, které si dokáže vytvořit s každým, kdo se podívá přes jeho hradby do široké krajiny Moravy. Kdo jednou stál na jeho valu, ten už ví, že Helfštýn není jen zastávkou na mapě, ale živým organismem, který spojuje odvahu, řemeslo, krajinu i lidské odhodlání.
A možná právě proto, když se na hrad vracejí dobrovolníci, Brontosauři, hasiči či záchranáři na cvičení, říkají, že jedou „na Helfštýn“ ne jen na monument z kamene, ale na místo, které se stalo součástí jejich vlastního příběhu. Hrad, který přežil války, požáry, chátrání i čas, se tak dál otevírá všem, kdo chtějí poznat nejen historii, ale také sílu lidí, kteří ji pomáhají uchovat.
