Článek
Les na vrcholu Velkého Chlumu nepůsobí jako místo, kde by člověk čekal památník. Není tu rozhledna, parkoviště ani informační centrum. Jen stromy, skály, ticho a mírný svah, který se zvedá z blanenské krajiny téměř nenápadně. Přesto právě tady, uprostřed lesa, vyrůstají ze skály kamenné postavy, které jako by zde stály odjakživa. Sousoší husitských bojovníků na Velkém Chlumu u Bořitova není monumentem v běžném slova smyslu. Nepřipomíná konkrétní bitvu, není opatřeno patetickým nápisem a nesnaží se na sebe strhnout pozornost. Přesto má sílu, která se nevytrácí ani po desetiletích. Možná právě proto, že mlčí.
Blanensko je krajinou, kde se historie neukazuje okázale. Nejsou tu velká města ani královské paláce. Paměť minulosti je zde rozptýlena v terénu, v lesních cestách, opuštěných lomech, starých křížích a místech, která mají zvláštní atmosféru, aniž by bylo na první pohled jasné proč. Velký Chlum patří k těmto místům. Je to kopec, který sloužil jako orientační bod, místo klidu i přemýšlení. Krajina zde není dramatická, ale o to víc působí svou nenápadností. Právě sem byl umístěn, nebo spíše přímo vytesán, obraz husitů, jedné z nejzásadnějších kapitol českých dějin.
Husité
Husitství bývá často zjednodušováno. Ve školních učebnicích se mění v sérii bitev, jmen a dat, v populární kultuře pak v symbol bojovnosti a vzdoru. Ve skutečnosti šlo o mnohem hlubší proces, který zasáhl samotné základy tehdejší společnosti. Náboženská kritika církve, požadavek mravní obnovy, důraz na jazyk a vzdělání, ale také sociální napětí a touha po spravedlnosti, o vše se v husitském hnutí spojilo do jedinečného a zároveň rozporuplného celku. Husité nebyli jen bojovníci, ale i lidé, kteří se pokoušeli změnit svět kolem sebe. A právě tato rozporuplnost je klíčem k pochopení sousoší na Velkém Chlumu.
Když se v 19. století začala formovat moderní česká identita, husité se stali jedním z jejích pilířů. Národní obrození hledalo v minulosti okamžiky, které by bylo možné chápat jako důkaz svébytnosti, odvahy a kulturní kontinuity. Husitská revoluce se k tomu hodila dokonale. Postupně vznikl obraz husity jako neohroženého bojovníka za pravdu a národ. Tento obraz byl dále rozvíjen na přelomu 19. a 20. století, kdy se česká společnost snažila definovat sama sebe v rychle se měnícím světě. Památníky, sochy a umělecká díla z této doby proto často nesou silný symbolický náboj.
Sousoší na Velkém Chlumu vzniklo právě v tomto kontextu. Jeho autor, sochař Stanislav Rolínek, patřil k mladé generaci umělců, kteří hledali nový výraz a odmítali akademickou uhlazenost. Rolínek nebyl sochařem salónních výstav. Zajímal ho přímý kontakt s materiálem, fyzická práce a propojení díla s prostředím. Jeho život byl krátký, ale jeho tvorba nese výrazný osobní rukopis, který je dodnes patrný.
Rolínek se rozhodl vytvořit dílo, které nebude do krajiny přeneseno, ale z ní přímo vyroste. Postavy husitů jsou vytesány do pískovcové skály, která byla na místě dávno předtím, než se objevila první lidská stopa. Tento způsob práce je náročný a nekompromisní. Neumožňuje opravy ani dodatečné úpravy. Každý úder dláta je definitivní. Výsledkem nejsou hladké, idealizované figury, ale robustní, téměř archaické tvary, které působí, jako by byly součástí skály odjakživa.
Postavy husitů nejsou zachyceny v pohybu. Nevidíme boj, útok ani vítězství. Vidíme klid. Drží zbraně, ale nezvedají je. Stojí pevně, jako strážci. Jejich tváře nejsou heroické v tradičním smyslu, spíše vážné a soustředěné. Tento klid je možná nejvýraznějším sdělením celého díla. V době, kdy se husité často zobrazovali jako válečníci v plném zápalu boje, zvolil Rolínek jiný přístup. Ukázal husity jako lidi, kteří nesou tíhu rozhodnutí, odpovědnosti a víry.
Velký význam má i samotné prostředí. Sousoší není odděleno od přírody. Stromy rostou těsně nad hlavami kamenných postav, jejich kořeny se proplétají kolem skály, mech a lišejníky postupně mění její povrch. V zimě se mezi figurami drží sníh, v létě je obklopuje hluboký stín. Dílo se tak neustále proměňuje spolu s krajinou. Každá návštěva je jiná. Někdy husité vystupují z lesa zřetelně, jindy jsou téměř skryti. Tento dialog mezi uměním a přírodou je jedním z důvodů, proč sousoší působí tak silně i dnes.
Sousoší na Velkém Chlumu nepředstavuje konkrétní historickou událost. Není vázáno na bitvu, která by se zde odehrála. Jeho smysl je symbolický. Husité zde nejsou připomínkou minulého konfliktu, ale obecnějšího zápasu o hodnoty, které přesahují jednu epochu. Pravda, víra, odvaha postavit se autoritě, to jsou témata, která se v dějinách opakují a která zůstávají aktuální i v moderní době.
V době svého vzniku bylo dílo chápáno především jako výraz národní identity. Dnes jej lze číst i jinak. V době, kdy je historie často zjednodušována na slogany a rychlé soudy, působí sousoší na Velkém Chlumu jako výzva ke zpomalení. Nevnucuje interpretaci, nenabízí jednoznačné odpovědi. Nutí zastavit se a přemýšlet. Možná právě proto není toto místo masově navštěvováno. Člověk sem musí dojít pěšky, věnovat mu čas a pozornost.
Setkání s husity vytesanými do skály není spektakulární zážitek. Nečeká zde selfie point ani turistická atrakce. Je to spíše tiché setkání s minulostí, která není mrtvá, ale přítomná. Kamenné postavy nepůsobí jako relikt dávné doby, ale jako součást krajiny, která pokračuje dál bez ohledu na lidské dějiny.
Sousoší husitských bojovníků na Velkém Chlumu je důkazem toho, že památník nemusí být velký ani okázalý, aby byl silný. Stačí, když je pravdivý vůči místu, materiálu a myšlence, kterou nese. V tichu lesa, mezi stromy a skálami, zde stojí husité jako připomínka toho, že historie není jen souborem dat, ale také součástí prostoru, ve kterém žijeme. A že některé příběhy je nejlepší vyprávět potichu.
---
Sousoší husitských bojovníků na Velkém Chlumu nepůsobí jako památník minulosti, která by chtěla být neustále připomínána. Spíše jako tichá přítomnost, která s krajinou sdílí čas. Není tu proto, aby vysvětlovalo dějiny, ale aby je připomnělo způsobem, jenž nevyžaduje slova. Kamenné postavy stojí ve stejném lese už téměř sto let a mezitím se kolem nich vystřídaly generace, ideologie i způsoby výkladu historie. Les zhoustl, stromy zestárly a svět se zrychlil, ale husité ve skále zůstávají.
Právě v tom spočívá síla tohoto díla. Nevzniklo pro okamžitý obdiv ani pro okázalé gesto. Vzniklo z úcty k místu, k materiálu a k paměti, která se nedá uzavřít do jednoho výkladu. Kdo k sousoší dojde pěšky a chvíli se zastaví, pochopí, že nejde jen o husity, ani jen o sochařské dílo. Jde o setkání s tichem, v němž se minulost a přítomnost na okamžik dotknou.
A možná právě proto je nejlepší nechat Velký Chlum takový, jaký je. Bez patosu, bez hluku, bez vysvětlivek. Jako místo, kde kámen stále mluví, ale jen k těm, kteří jsou ochotni naslouchat.
Stanislav Rolínek (1902–1931), sochař první republiky, vtiskl sousoší na Velkém Chlumu podobu, která vyrůstá přímo z krajiny. Tesal je ručně do pískovce, s minimem nástrojů a s respektem k materiálu i místu, způsobem práce, jenž dodnes vypovídá o jeho osobitém pojetí umění.
