Článek
Pamatujete si učitele z filmu Krakonoš a lyžníci? Možná vás překvapí, že za jeho filmovým příběhem stojí skutečný svět krkonošských učitelů, lyžařů a průkopníků turistiky. Jedním z těch nejvýraznějších byl Jan Buchar, muž, který změnil způsob, jakým Češi chodili do hor…
Když dnes člověk vyrazí do Krkonoš, stačí mu batoh, pár dobrých bot a mapa v telefonu. Značky na stromech ho provedou lesem, rozcestník ukáže další směr a po několika hodinách chůze může stát na místě, odkud se před ním otevře horská krajina. Připadá nám to samozřejmé, jako by tu všechny ty cesty čekaly odjakživa.
Jenže někdo je musel najít, projít a ukázat ostatním. Jedním z těch lidí byl Jan Buchar.
Narodil se roku 1859 v Mříčné u Jilemnice a po studiích na učitelském ústavu v Jičíně se stal učitelem. V roce 1884 přišel do Dolních Štěpanic, kde později působil jako řídící učitel až do roku 1925. Jeho život se však postupně začal odehrávat nejen ve škole, ale také v krajině kolem ní. Při vycházkách poznával krkonošskou květenu, zajímal se o geologické zvláštnosti a především se stále více zabýval otázkou, jak zpřístupnit českou stranu Krkonoš turistům.
Byla to doba, kdy organizovaná česká turistika teprve vznikala. V roce 1888 byl založen Klub českých turistů a 2. července 1889 vznikl jeho odbor v Jilemnici. Buchar patřil mezi jeho spoluzakladatele a následujících dvaadvacet let v něm působil jako jednatel. Organizoval výlety pro místní obyvatele i návštěvníky z Prahy, provázel turisty, psal o horách a přednášel o jejich krásách.
A právě tady začíná být jeho příběh zajímavý. Buchar totiž nechtěl, aby lidé o Krkonoších pouze četli. Chtěl je tam dostat. Jenže k tomu nestačilo říct, že hory jsou krásné. Turista potřeboval vědět, kudy se vydat, kde může přespat a jak se dostat z údolí do míst, která dosud znali především místní lidé. Buchar proto spolupracoval na značení turistických cest a jeho jménem je dnes spojována nejstarší vytyčená turistická trasa v Krkonoších, založená roku 1890 a vedoucí z Jilemnice přes Dolní Štěpanice a Žalý na Horní Mísečky.
Najednou tedy existovala cesta. A po cestě mohli přijít lidé.
Buchar se však nezajímal pouze o pěší turistiku. Krkonoše chtěl otevřít i v době, kdy je pokryl sníh.
V roce 1892 se do hor dostaly lyže, které nechal hrabě Jan Harrach dovézt z Norska pro svůj lesnický personál. Právě při kontaktech s harrachovskými lesníky se s nimi Buchar seznámil. Podle dochovaných údajů si v prosinci 1892 objednal vlastní pár lyží u firmy bratří Thonetů a začal se zasazovat o jejich rozšíření.
A tady se z člověka, který chtěl ukazovat lidem horské cesty, stal také jeden z průkopníků českého lyžování.
Buchar pochopil, že lyže nejsou jen podivná novinka dovezená ze severu. Mohou změnit způsob, jakým se lidé v zimních horách pohybují. Začal lyžování propagovat, organizovat výpravy a především o něm psát. V roce 1894 vyšel jeho první český článek o lyžích a následující rok také první česká metodická stať o lyžování, v níž prosazoval norskou školu používající dvě hole.
Jenže Buchar byl především učitel. A tak udělal něco, co je možná ještě důležitější než jeho vlastní lyžařské výpravy. Dostal lyže k dětem. Do hodin tělocviku v dolnoštěpanické škole zavedl výuku lyžování. Pro děti z horských chalup přitom lyže nebyly jen sportem. V zimě jim mohly usnadnit cestu do školy. To, co začalo jako novinka několika nadšenců, se tak postupně stávalo součástí života horského kraje.
V Jilemnici mezitím rostlo něco, co mělo české lyžování změnit. V roce 1894 stál Jan Buchar u zrodu Českého krkonošského spolku Ski. Podle historie spolku se 15. dubna toho roku sešlo šestnáct lyžařů vedených právě Bucharem a vznikla myšlenka založit vlastní lyžařský spolek, jeho stanovy byly schváleny následující rok. Buchar se později stal jeho předsedou a v této funkci působil v několika obdobích.
Jilemnice se tak postupně stala jedním z center českého lyžování. A Buchar u toho nebyl pouze jako sportovec. Organizoval, psal, přednášel a hledal další místa, kam bylo možné lyžaře přivést. Spolupracoval také s pražskými příznivci lyžování, kteří začali podnikat zimní výpravy do Krkonoš. Po vzoru Jilemnice pak vznikaly další lyžařské spolky a roku 1903 byl založen Svaz lyžařů v Království českém, jehož prvním předsedou se stal právě Jan Buchar. To už nebyl výlet několika nadšenců. Vznikalo hnutí.
Bucharova práce měla ještě jednu stránku. Jeho přednášky a články nebyly pouze pozvánkou do přírody, ale měly také výrazný český národní akcent. Krkonoše byly tehdy krajinou, kde se potkával český a německý svět, a Buchar chtěl posílit české turistické zázemí. Spolu s Josefem Rösslerem-Ořovským proto usiloval u hraběte Harracha například o přednostní pronajímání některých krkonošských bud českým podnikatelům a o jejich české označení.
Není proto náhodou, že Bucharova činnost zasáhla mnohem dál než jen do Jilemnice.
Psával také o Jizerských horách a dalších místech severovýchodních Čech, podílel se na turistických publikacích a vydával mapy. Jeho kniha První výlet Klubu českých turistů do Krkonoš vyšla roku 1911 a později následovaly například Bucharovy výlety do Krkonoš. Čím dál více lidí tak dostávalo do rukou něco, co dnes považujeme za naprostou samozřejmost, návod, jak vyrazit do hor.
Krkonoše
Člověk, který tolik let pomáhal vytvářet turistické cesty, po nich sám nepřestal chodit ani ve chvíli, kdy už patřil ke starší generaci. Po roce 1918 se sice postupně stahoval z veřejných funkcí, ale dál podnikal dlouhé pěší i lyžařské túry po Krkonoších, pokračoval ve značení cest a přednášel o českých horách a lyžování.
Ještě v prosinci 1924 přednášel před zaplněnou Smetanovou síní Obecního domu v Praze. Bylo mu pětašedesát let.
A jeho cesta dostala mezitím jeho jméno. Původní trasa z Jilemnice přes Dolní Štěpanice, Žalý a Horní Mísečky se postupně proměňovala. V roce 1924 byla při příležitosti Bucharových pětašedesátých narozenin prodloužena přes Špindlerův Mlýn a jižní svah Kozích hřbetů až k Luční boudě.
---
Jan Buchar zemřel 10. října 1932 v Praze. Ironií jeho osudu je, že člověka, který celý život spojoval své jméno s horami a cestami, nezastavila žádná horská bouře ani pád na lyžích. Jeho život skončil při dopravní nehodě pod koly nákladního automobilu u Národního divadla. Pohřben je na městském hřbitově v Jilemnici.
Když se dnes vydáme po Bucharově cestě, můžeme tedy udělat něco jednoduchého. Jít. Stejně jako šli lidé před námi. Jen s tím rozdílem, že dnes už máme mapy, značky a rozcestníky, které nám cestu ukazují.
Buchar nic z toho neměl v podobě, jakou známe dnes. Měl ale něco jiného, znalost krajiny a přesvědčení, že stojí za to ukázat ji ostatním.
A tak po něm nezůstalo jen jméno v učebnicích. Zůstala cesta. A dokud po ní budou chodit lidé s batohem na zádech, bude vlastně pořád pokračovat i příběh Jana Buchara.
Bucharova stezka, Jan Buchar, Lyžování, Jan Buchar, Stránky města Jilemnice
