Článek
Na začátku nebyla Afrika. Nebyly žirafy kráčející po rozlehlých pláních východních Čech ani stáda zeber, která dnes působí samozřejmě. Byl tu jen malý kout u Labe, několik výběhů, pár zvířat a představa zoologické zahrady, která měla hlavně pobavit. A pak tu byl jeden muž, který si odmítl smířit s tím, že by to tak mělo zůstat.
Jmenoval se Josef Vágner. Nebyl to snílek odtržený od reality, ale tvrdý realista s vizí, který chápal přírodu dřív, než se z ochrany zvířat stalo celosvětové téma. Jeho životní příběh je zároveň příběhem Zoo Dvůr Králové, a bez nadsázky i příběhem části africké fauny, která díky němu přežila.
Kluk, který nechtěl vlastnit zvířata, ale rozumět jim
Josef Vágner se narodil 27. března 1928. Dětství prožil v době, kdy byla příroda stále samozřejmou součástí života, ale vzdálené kontinenty existovaly jen na stránkách knih. Právě knihy se staly jeho prvním oknem do světa. Četl cestopisy, přírodovědné publikace a zprávy o afrických expedicích. Nezajímaly ho lovecké trofeje, ale zvířata jako taková – jejich chování, jejich prostředí, jejich místo v krajině.
Druhá světová válka i následné politické změny v Československu jeho směřování neodklonily. Po válce vystudoval přírodní vědy a postupně se začal profesně věnovat práci se zvířaty. Nebyla to rychlá cesta. Vágner si prošel běžnou praxí, poznal rutinu zoologických zařízení a velmi brzy pochopil, že zoologická zahrada může být buď pouhou sbírkou zvířat, nebo institucí s hlubším smyslem.
Zoo Dvůr Králové, skromný začátek
Zoologická zahrada ve Dvoře Králové nad Labem vznikla roku 1946, krátce po válce. Byla založena s dobrým úmyslem, ale bez velké koncepce. Takových zahrad vznikaly v Evropě desítky. Měly několik exotických druhů, pár šelem, drobná zvířata, a hlavně měly bavit návštěvníky.
Když se Josef Vágner stal v roce 1965 jejím ředitelem, nebyla zoo nijak výjimečná. Neměla světový význam, neměla jedinečné zaměření. Právě v tom však Vágner viděl příležitost. Uvědomil si, že pokud má zoo přežít a mít smysl, musí se zásadně odlišit.
Myšlenka, která předběhla dobu
V šedesátých letech začala Afrika procházet dramatickými změnami. Rozpad koloniálního systému, rychlý nárůst obyvatelstva, rozvoj zemědělství i pytláctví znamenaly pro mnohá zvířata prudký úbytek životního prostoru. Vágner patřil mezi první, kdo si uvědomil, že některé druhy mohou během jedné generace zmizet.
Tehdy přišel s myšlenkou, která byla na svou dobu radikální. Zaměřit celou zoo převážně na africkou faunu.
Nešlo o náhodu ani exotickou zálibu. Afrika představovala kontinent s mimořádnou druhovou rozmanitostí a zároveň místo, kde bylo mnoho zvířat ohroženo. Vágner věřil, že zoologické zahrady mohou sehrát klíčovou roli v jejich záchraně, pokud se nebudou soustředit jen na vystavování, ale na systematický chov.
Cesta do Afriky v době železné opony
Z dnešního pohledu se může zdát samozřejmé, že ředitel zoo cestuje po světě. V šedesátých a sedmdesátých letech to však byla zcela jiná realita. Československo bylo součástí východního bloku, cestování podléhalo přísným omezením a jakýkoli dlouhodobý pobyt v zahraničí byl politicky citlivý.
Přesto Josef Vágner opakovaně vyrazil do Afriky. Mezi lety 1969 a 1979 vedl osm velkých expedic do zemí jako Keňa, Uganda, Tanzanie, Zambie či Zimbabwe. Nešlo o dobrodružné výpravy v romantickém smyslu slova. Byly to logisticky extrémně náročné podniky, které vyžadovaly vyjednávání s místními vládami, ochranáři i komunitami.
Vágner nevystupoval jako kolonizátor ani lovec. Naopak zdůrazňoval, že zvířata jsou získávána legálně a s cílem jejich ochrany a chovu. Často šlo o jedince z oblastí, kde byla zvířata ohrožena nebo kde by jinak skončila zabita.
Zvířata na cestě dlouhé tisíce kilometrů
Dostat zvíře z Afriky do střední Evropy nebylo jednoduché ani bezpečné. Každý transport znamenal riziko. Bylo nutné zajistit veterinární péči, vhodné podmínky během přepravy a následnou aklimatizaci. Vágner se osobně podílel na organizaci těchto transportů a dohlížel na každý detail.
Josef Vágner
Díky těmto expedicím se do Dvora Králové dostaly žirafy, zebry, antilopy, buvoli, hroši, lvi, hyeny a především nosorožci. Mnohé z těchto druhů se v jiných evropských zoo buď vůbec nechovaly, nebo se nedařilo jejich rozmnožování.
Dvůr Králové jako centrum chovu
Vágnerova koncepce se začala naplňovat. Zoo Dvůr Králové se postupně stala nejvýznamnější evropskou institucí zaměřenou na africkou faunu. Klíčovým momentem byl úspěšný chov žiraf a nosorožců, zejména nosorožce tuponosého severního.
Zatímco jinde zvířata jen přežívala, ve Dvoře Králové se rozmnožovala. To nebyla náhoda, ale výsledek důsledného přístupu k prostoru, výživě a sociálním potřebám zvířat.
Konflikty, které byly nevyhnutelné
Úspěch však přinesl i problémy. Josef Vágner byl osobnost silná, neústupná a nezávislá. Jeho mezinárodní kontakty, samostatnost a popularita ne vždy vyhovovaly tehdejším politickým strukturám. Navzdory výsledkům byl vnímán s nedůvěrou. V roce 1983 byl z politických důvodů odvolán z funkce ředitele. Pro muže, který zoo obětoval téměř dvě desetiletí života, to byla hluboká osobní rána.
Safari park, myšlenka, která přežila svého autora
Ještě před svým odchodem však Vágner položil základy další revoluční myšlenky, safari parku. Koncept velkoplošných výběhů, kde se zvířata pohybují ve stádech a lidé jimi projíždějí, byl inspirován Afrikou samotnou.
Safari park byl otevřen roku 1989 a stal se symbolem Zoo Dvůr Králové. Paradoxně se tak stalo v době, kdy u jeho zrodu už Vágner oficiálně nestál.
Poslední léta a odkaz
Josef Vágner zemřel 30. srpna 2000. Do konce života zůstal spojen se zvířaty, Afrikou a myšlenkou, že člověk má odpovědnost za svět, který mění. Dnes je Zoo Dvůr Králové světově uznávaným centrem ochrany afrických zvířat. Úspěšné chovy, mezinárodní projekty a návraty zvířat do přírody jsou přímým pokračováním Vágnerovy práce.
Příběh, který nekončí
Josef Vágner nechtěl budovat památník sobě. Chtěl vytvořit místo, kde budou mít zvířata šanci přežít. To se mu podařilo. A pokaždé, když se v Dvoře Králové narodí mládě druhu, který ve volné přírodě bojuje o přežití, je v tom stále přítomen jeho odkaz.
