Článek
DÍL 1 – Příjezd
Autobus se se zasyčením zastavil na štěrkové cestě a děti se vymrštily z míst, jako by v sobě měly ukryté pružiny. Rekreační středisko se před nimi otevřelo v celé své podzimní vůni, mokrá tráva, dřevo chat, vzdálený pach ohniště. Markéta vystoupila poslední a nechala si chvíli na to, aby se nadechla. Letos přijížděla jiná než dřív. Vdaná, ale už jen papírově. Doma jí v předsíni stále ležel kufr s věcmi, které brzy odnese jinam.
Školy v přírodě vždycky milovala, ten zběsilý chaos prvních hodin, smích, večerní ticho. A taky… Zdeňka. Zdravotníka, který tu trávil celé týdny, rok co rok. Znali se léta, rozuměli si víc, než by člověk čekal od dvou lidí, kteří se vídají jen párkrát do roka. Nikdy mezi nimi nic nebylo. A možná právě proto to teď bylo tak citelné.
„Markéto!“ ozval se známý hlas. Zdeněk stál u dveří zdravotnické chatky, ruce v kapsách a úsměv, který nešlo nezaregistrovat. „Takže další rok? Už jsem se bál, že mě necháš na pospas všem ostatním učitelům.“
Zasmála se. „Nebuď dramatický. Dorazila jsem jen o pět minut později.“
„No vidíš. A já se už připravoval na tragédii,“ pokrčil rameny a jeho oči se při tom smály.
Bylo to zvláštní, po měsících napětí doma stačilo pár jeho slov a ucítila v sobě něco, co už dlouho necítila. Lehko. Bez tíhy.
Uvítací večer
Večer pro učitele a lektory pořádala agentura jako každý rok. Terasa byla vyzdobena světýlky, oheň praskal a kdesi v pozadí hrálo nenáročné rádio. Děti už dávno spaly, takže prostor patřil dospělým, zasmát se, vypnout, nadechnout.
Markéta seděla s kolegy, ale často se přistihla, jak po očku sleduje Zdeňka. Stál u ohně, gestikuloval, smál se tím svým celotělovým smíchem, který ji vždycky dokázal odzbrojit. Pokaždé, když se jeho pohled s jejím střetl, cítila v břiše lehké teplo, to, které se tváří jako nevinnost, ale všichni vědí, že nevinné není.
Na chvíli se vzdálila na kraj terasy. Vzduch byl vlhký a ostrý. Potřebovala klid, poslední měsíce jí vyrývaly do tváře stopy únavy, kterou nedokázala zakrýt ani pečlivě nalíčeným úsměvem.
„Jsi v pořádku?“ zaznělo za ní tiše. Nevylekala se. Ten hlas by poznala i v davu.
„Jo,“ odpověděla. „Jen jsem potřebovala chvíli… sama se sebou.“ Zdeněk se postavil k zábradlí vedle ní, jen o nepatrný krok blíž, než by bylo obvyklé. Cítila jeho teplo i vůni, směs lesa, bylinek a něčeho, co si nedovolila pojmenovat. „Nemáš být sama,“ řekl měkce. „Aspoň ne tady.“
Markéta ucítila, jak se jí stáhl krk. „Doma je to teď složité,“ přiznala poprvé nahlas. „A tady mám pocit, že všechno na chvíli… mizí.“
„Tady ti nikdo neubližuje,“ odpověděl prostě. Slova visela ve vzduchu, tichá, upřímná, až bolestně. A ona najednou věděla, že potřebuje jít pryč od ostatních, od hudby, od světýlek, od všeho, co je příliš vidět. „Půjdeme se projít?“ navrhl Zdeněk. „Je to jen kousek. Když půjdeš po cestě k lesu, je tam starý seník. Mám ho rád, je tam klid.“ Markéta přikývla, ještě dřív než si to stačila rozmyslet.
Seník
Les vtáhl jejich kroky dovnitř jako jemná tma. Cesta byla měkká a voňavá, světla z terasy za nimi rychle pohasla. Šli mlčky, ale nebylo to trapné ticho. Bylo to ticho dvou lidí, kteří vědí, že slova nejsou potřeba, že důležité se odehrává mezi nimi.
„Tady,“ ukázal Zdeněk, když se před nimi otevřela malá louka. Na jejím kraji stál starý dřevěný seník, opřený o břízu. Byl prostý, skoro obyčejný, ale pod padajícími hvězdami působil jako malý ostrůvek bezpečí.
Zdeněk se posadil na práh a pokynul jí, ať si sedne vedle. Udělala to. Ramena se jim téměř dotýkala. Téměř…
„Víš,“ začal tiše, „vždycky jsem věděl, že se sem rád vracím kvůli dětem, kvůli práci… ale letos mám pocit, že se vracím hlavně kvůli tobě.“ Markéta cítila, jak se jí zastavilo srdce na půl úderu „Zdeňku… já nevím, jestli teď dokážu“
„Nemusíš nic rozhodovat, přerušil ji jemně. „Jen tu se mnou být. Teď. To „teď“ bylo přesně tím, co potřebovala. Přítomnost, která konečně nebolela. Teplo, které nemusela předstírat. Pocit, že ji někdo vidí. Naklonila se k němu o malý, skoro neznatelný kousek. Jen tak, aby mohla cítit jeho dech.
A on udělal ten poslední krok. Ne polibek. Ještě ne. Jen jeho ruka, která se dotkla její, prsty, které se propletly s jejími. Teplo, které jí projelo až do hrudi. V té chvíli věděla, že dnešní noc je první, která něco změní. Možná pomalu, možná bouřlivě. Ale neodvratně.
A že seník, tiché místo uprostřed lesa, se stane začátkem příběhu, o kterém zatím neměla odvahu snít.
