Článek
DÍL 2. - Nevolnost dítěte
Vzduch kolem seníku byl chladný, ale jejich těla se hřála vzájemně. Ruka v ruce, prsty propletené, Markéta cítila, jak jí teplo pulzuje do hrudi a každého svalu. Polibek, který přišel, byl jemný a zároveň plný něhy, pomalý, jako by oba chtěli uchovat každý okamžik. Jejich svět se zúžil na ten malý seník a tmu lesa kolem nich.
Pak však zazvonil Zdeňkův telefon. Ostrý tón je vytrhl z intimity okamžiku. Markéta se odtáhla, srdce jí bušilo a směs vzrušení a obav se promísila. Zdeněk se omluvně usmál, přitiskl telefon k uchu a jeho výraz se okamžitě změnil z něžného na profesionální.
„Co se děje?“ zeptala se tiše Markéta.
„Dítě si stěžuje na nevolnost, musíme zpět do tábora, potřebuju ho mít pod dohledem,“ odpověděl Zdeněk stručně. Jeho hlas byl klidný, ale rychlý, typický zdravotník, který ví, že každá sekunda se počítá.
Společně se vydali zpět do tábora. Lesní cesta byla vlhká, kapky rosy lepkavé, každým krokem Markéta cítila, jak se napětí mezi nimi prolíná s realitou, která vyžadovala jejich pozornost. Když dorazili k chatce, dítě stálo u vchodu, bledé, ruce si drželo u břicha.
„Je mi špatně,“ zamumlal, hlas plný neklidu. Zdeněk okamžitě zaujal vedení. „Pomůžeme ti, pojďme na pokoj pro nemocné, ať tě můžeme mít pod dohledem.“ Markéta sledovala, jak Zdeněk chytá dítě jemně pod paže a přenáší ho do budovy ošetřovny. Každý jeho pohyb byl jistý, klidný, a přesto pevný, její srdce se rozbušilo, protože viděla, jak přirozeně kombinuje péči s ochranou. Dítě se posadilo na postel a opřelo hlavu o polštář. Zdeněk přinesl pohár vody a pomohl mu vypláchnout ústa. „Pomalu neboj, všechno je v pořádku,“ říkal klidně. Dítě kývlo, Markéta sledovala, jak se jeho výraz mírně uvolňuje.
Celý čas stáli blízko sebe, jejich ruce se občas setkaly a jemně propletly. Teplo z večera u seníku, vášeň, která mezi nimi doutnala, se mísila s napětím a odpovědností, kombinace, která byla neuvěřitelně intenzivní. Odešli na pokoj zdravotníka, Markéta se posadila na kraj postele, Zdeněk vedle ní, aby byla nablízku, a jejich pohledy se několikrát setkaly. „Vypadá to, že bude v pořádku,“ zašeptala. „Ano,“ přikývl Zdeněk, ruka stále na její, „ale chci ho mít tady na marodce, dokud nebude jisté, že se cítí dobře.“ Markéta se opřela o jeho rameno a pocítila, jak jeho přítomnost uklidňuje nejen dítě, ale i ji samotnou. Seděli tak, ruce stále spojené, v tichu pokoje, který byl najednou plný něhy a bezpečí.
Všechno kolem nich bylo klidné, jen občasné tiché sténání dítěte z vedlejšího pokoje, připomínalo, že život a starost jsou stále přítomné. Ale i přes to napětí, mezi Markétou a Zdeňkem, mezi jejich pohledy, jemnými dotyky, mezi dechem a teplem jejich těla, se něco definitivně změnilo.
„Víš,“ začal Zdeněk, „některé okamžiky přicházejí, když je člověk nejvíc zaneprázdněný… a přesto jsou nejdůležitější.“ Markéta se usmála, jemně přikývla a přitiskla se k němu. „A někdy je právě ten chaos… to, co nás drží při sobě.“
Seděli tak, ticho přerušované jen tichým šustěním závěsů a občasným zvukem pohybu dítěte od vedle, oba věděli, že od této noci se jejich vztah posunul do něčeho, co už nelze vrátit zpět. Byli spolu, v napětí, v péči, v něžnosti, a to spojení bylo pevné, hluboké, a navždy změnilo jejich svět.
