Článek
„Tati, dneska nás čeká dlouhý vandr?“ zeptala se Eliška, když jsme stáli na hrázi Olešského rybníka.
Podíval jsem se na mapu a usmál se. „Něco přes čtrnáct kilometrů. Ale nebude to jen obyčejná túra. Dneska půjdeme krajinou, kde je historie ukrytá stejně nenápadně jako pískovcové skály mezi stromy.“
Lenka se rozhlédla po klidné hladině rybníka. „Tak vyrážíme. Takové ráno se neodmítá.“
Nad Olešským rybníkem se vznášela lehká mlha. Hladina byla téměř bez jediného záchvěvu a z rákosí se ozývaly lysky a divoké kachny. Les voněl pryskyřicí, vlhkou půdou a dozrávajícími borůvkami. Slunce se teprve prodíralo mezi korunami stromů a všechno kolem působilo neuvěřitelně klidně.
Po žluté turistické značce jsme se ponořili do lesa směrem na Jánskou. Úzkou cestu lemovaly vysoké stromy, mezi nimi vystupovaly pískovcové balvany porostlé mechem. Jen občas pronikl skrz větve sluneční paprsek a na okamžik rozzářil zelené kapradiny.
Značení
„Tohle mám na vandrech nejradši,“ usmála se Eliška. „Člověk ani nemá pocit, že někam spěchá. Jen jde a poslouchá les.“
Po několika stech metrech jsme míjeli nenápadné betonové stavby ukryté mezi stromy. Na první pohled vypadají jako zarostlé ruiny, ale připomínají poměrně nedávnou minulost. Jsou pozůstatkem podzemních skladů pohonných hmot, které využívala sovětská armáda po roce 1968. Dnes už je příroda téměř pohltila. Mech zakryl beton, mezi prasklinami vyrůstají břízy a kapradiny a les si pomalu bere zpět všechno, co mu člověk na čas vzal.
„Příroda je trpělivá,“ řekla Eliška a přejela rukou po měkkém mechu. „A hlavně má dost času,“ přikývl jsem.
Les nás dovedl až do Jánské. Na horním okraji obce jsme se na chvíli zastavili u bývalé podzemní továrny Rabštejn. Za druhé světové války zde nacisté budovali rozsáhlý podzemní výrobní komplex, ve kterém za nelidských podmínek pracovali vězni pobočného tábora koncentračního tábora Flossenbürg. Dnes je zde muzeum připomínající tuto tragickou kapitolu historie. My jsme ale pokračovali dál. Čekalo nás místo, které je známé především svou atmosférou.
Podzemní nadrže Janská
Za Jánskou cesta opět vstoupila do lesa. Přibylo pískovcových skal, bukových velikánů i rozlehlých koberců kapradin. Vzduch byl chladnější a les působil starobyle.
Brzy jsme dorazili k Lesnímu divadlu. Dnes zde panuje ticho. Jen vítr si pohrává s listím a z korun stromů se ozývá zpěv ptáků. Přitom si není těžké představit dobu, kdy zde pod širým nebem seděli diváci a přírodní pískovcové stěny vytvářely jedinečné kulisy divadelních představení.
„To muselo být krásné místo na letní večery,“ řekla Lenka. „A příroda byla tím nejlepším jevištěm,“ odpověděl jsem.
Od Lesního divadla jsme pokračovali úzkou stezkou mezi skalami. Les jako by se postupně utišil.
Lesní divadlo
„Tati… slyšíš něco?“ zašeptala Eliška. Zastavil jsem se. „Právě že skoro nic.“
Jen vítr tiše šuměl v korunách buků, někde vysoko zaklepal strakapoud.
„Tenhle les si o ticho říká sám,“ usmála se Lenka. A právě tehdy jsme ji spatřili. Nenápadnou skalní dutinu, kterou by člověk snadno minul. Kriegsloch.
Její název se překládá jako Válečná díra. Podle historických pramenů sloužila jako úkryt už během třicetileté války a právě odtud pochází její jméno. Dnes sem však lidé nepřicházejí kvůli válce. Přicházejí kvůli klidu, přírodě a nádhernému výhledu.
Vešli jsme dovnitř. Pískovcová stěna rámovala pohled na Srbskou Kamenici. Pod námi se rozprostíraly střechy domů, kostel, louky a hluboké lesy Českého Švýcarska. Slunce pomalu osvětlovalo celé údolí a jen lehký vítr rozhoupával koruny stromů.
„Tohle je nádhera,“ vydechla Eliška. Mlčky jsme přikývli. Kriegsloch není velká jeskyně. Nenajdete zde krápníkovou výzdobu ani dlouhé podzemní chodby. Její kouzlo spočívá v něčem úplně jiném. V tichu. Ve výhledu. V pocitu, že se čas na chvíli zastavil.
Kriegsloch
Seděli jsme na kamenech a jen pozorovali krajinu pod sebou. Les kolem nás žil svým vlastním životem. Ve větvích zpívali ptáci, mezi kameny pobíhaly ještěrky a kapradiny se lehce pohupovaly ve větru. Jen název jeskyně tiše připomínal, že i tato poklidná krajina zažila nelehké časy.
„Víš, co je zvláštní?“ ozvala se po chvíli Eliška. „Co?“ „Že historie může být smutná, ale příroda kolem ní stejně dokáže vytvořit tak krásné místo.“ Usmál jsem se. „Možná právě proto sem lidé chodí. Aby si připomněli obojí.“
Od Kriegslochu jsme pokračovali ke skalnímu reliéfu Korunování Panny Marie, který už po staletí tiše hledí na cestu procházející lesem. Pak jsme se přes Starou Olešku pomalu vrátili zpět k Olešskému rybníku.
Oléška
Slunce se sklánělo k západu a jeho paprsky se odrážely na klidné hladině.
„Tak co, mami?“ usmála se Eliška. „Byla to jen další jeskyně?“ Lenka zavrtěla hlavou. „Ne. Bylo to místo, které člověku připomene, jak krásná umí být příroda a jak důležité je nezapomínat na minulost. Les totiž není jen sbírkou stromů. Je kronikou času. A když se na chvíli zastavíš a zaposloucháš, možná ti svůj příběh také povypráví.“
Zdroje: Lesní divadlo, Stranky továrny Rabštejn, Regionální stránky jeskyně Kriegsloch
