Kroniky ukryté v Klokočských skalách

„Kdo zapomíná, není hoden nosit lilii.“

Těmito slovy začal večerní oheň ve stínu pískovcových stěn Klokočských skal. Bylo teplé srpnové odpoledne, pátý den tábora našeho střediska v Českém ráji. Dny byly plné klasických her, výprav, slaňování a vaření na ohni. A přece – právě ten večer se všechno změnilo.

Vedoucí oddílu, bratr Bivoj, předstoupil s něčím, co nikdo nečekal. V rukou držel starý, popraskaný deník se zažloutlými stránkami. Vyprávěl, že patřil jeho dědovi – skautovi, který působil v době druhé světové války. A právě na těch stránkách byla zmínka o tom, že někde v Klokočských skalách byly zakopány kroniky oddílu Orlí letka, aby nepadly do rukou okupantů.

Z deníku:

"…schránka je ukryta pod značkou lilie, za třemi prsty větru, kde voda zpívá a kámen bdí. Nepadnout, nezradit, nezapomenout…"

Výprava začíná

Co původně měla být běžná noční hra, proměnilo se ve skutečné pátrání. Rozdělili jsme se do čtyř hlídek, každá dostala kopii zašifrovaného úseku deníku, buzolu, mapu a jeden zvláštní artefakt – mosazný knoflík s písmenem „K“. Nikdo pořádně nevěděl, co knoflík znamená, ale tušili jsme, že to s kronikami souvisí.

První stopa vedla ke zřícenině Zbirohy, kam prý oddíl za války často vyrážel. Mezi kameny u bašty jsme nalezli starou borovici a pod ní v zemi zakopanou dřevěnou schránku – uvnitř byl klíček a další část šifry. Tentokrát zněla:

„Když světlo umlkne, uslyšíš kapky paměti. Kam nechodí slunce, tam roste pravda.“


Začalo být jasné, že další krok vede do jeskyně Postojna, kde kapky vody tvoří tiché melodie a tma je naprostá.

Ticho podzemí

Do jeskyně jsme sestoupili ve čtyřech – dva vedoucí a dva zkušení skauti. Svítilny, lana, záložní baterky. V jedné z bočních dutin, zakryté kameny a mechem, jsme našli zrezlý kovový tubus. Uvnitř – část kroniky, popsaná pečlivým rukopisem, kresby, jména padlých i zmizelých bratrů a sester. Dojatí jsme mlčky seděli ve vlhku podzemí a cítili, jak se propojujeme s minulostí.

Ale s objevem přišlo i varování – u tábořiště mezitím zahlédla jedna hlídka cizí siluetu. Postava beze slov zmizela mezi skalami. Někdo nás pozoroval? Nebo to byl někdo, kdo také věděl o kronikách? Nebyla to Talina ? Ochránkyně Klokočských skal ?

Finále na Zdenčině skále

Třetí a závěrečná šifra nás zavedla na vyhlídku Zdenčina skála. Tam, pod kořeny starého borovice, jsme objevili starou schránku. Opět zapečetěnou. Všichni se shromáždili kolem, jako by cítili, že se schyluje k velkému okamžiku.

Uvnitř byly tři silné sešity – ručně psané kroniky, doplněné fotografiemi, kresbami, seznamy členů, výprav, výzev. A na poslední stránce byl vzkaz:

„Těm, kdo přijdou po nás. Pokud jste tohle našli, znamená to, že jste bratři a sestry, kteří nechodí zkratkami. Pamatujte. Nepatříme době – patříme ideálům.“

Klokočské skály

21. května 1942

Schránku zhotovil bratr Fífa z plechu po staré polní kuchyni. Je vodotěsná, vyzkoušeli jsme ji v potoce u Podlouče. Naše kronika, přísahy a seznam výprav byly zabaleny do voskovaného plátna a schovány do dutiny v Postojne. Místo jsme označili znakem lilie vyrytým do stěny.

Měli jsme strach, ale všichni cítili, že je to správné.

„Neukládáme jen papír. Ukládáme svědectví, že jsme žili, kamarádili, putovali a věřili.“

Bratr Otakar