Mezi Máchovým jezerem a jeskyní Wachthaus dva dny v kraji pískovců, lesů a starých příběhů

Pátek odpoledne pomalu přecházel do podvečera. Vlak zastavil ve Starých Splavech. Nástupiště bylo téměř prázdné. Jen pár lidí zamířilo k Máchovu jezeru, zatímco my si opačným směrem.

„Tak jsme tady,“ řekla Eliška a rozhlédla se kolem. „A před námi jsou dva dny bez spěchu.“

Utáhli jsme popruhy batohů a kontrolovali, jestli jsme ve vlaku nenechali něco důležitého, souprava se pomalu rozjela směrem na Doksy a její zvuk se během několika okamžiků ztratil mezi stromy. Zůstalo jen ticho, lehký vítr od vody a zvláštní pocit, který člověk zažívá na začátku každého pořádného vandru.

Před námi byla cesta přes Máchův kraj, kolem starých skal, zapomenutých stezek a míst, jejichž jména znají hlavně trampové, tuláci a lidé, kteří mají raději vůni borového lesa než hotelovou recepci.

Mezi stromy se leskla hladina jezera „Víš, že Máchovo jezero vlastně není jezero?“ nadhodil jsem. Eliška si povzdechla. „To bude zase jedna z těch informací, bez kterých bych určitě nemohla žít.“ „Tohle je ale zajímavé. Ve skutečnosti je to rybník. Velký rybník který nechal založit Karel IV. v letech 1366 až 1367.“

„Takže celé Česko už několik set let předstírá, že rybník je jezero?“ „Přesně tak.“ „To se mi líbí.“

Musel jsem se usmát. Pravda byla, že Máchovo jezero zní mnohem romantičtěji. Ostatně i Karel Hynek Mácha tento kraj opakovaně navštěvoval a jeho atmosféra se promítla do některých jeho děl. Ať už člověk přijede kvůli historii, poezii nebo jen obyčejné touze na chvíli zmizet z civilizace, tenhle kraj si ho většinou získá.

Jenže většina návštěvníků zůstane u vody. My mířili jinam. Za hrází začal les pomalu pohlcovat všechny zvuky civilizace. Zmizely stánky, kola i koupající se lidé. Zůstala jen písčitá cesta vinoucí se mezi borovicemi.

Vzduch voněl pryskyřicí. Někde vysoko zakrákal krkavec. A slunce začínalo pomalu klesat k obzoru.

„Mám rád ten okamžik,“ řekl jsem.„Jaký?“ „Když člověk ví, že už je na cestě dost dlouho na to, aby zapomněl na město.“ „A jak dlouho to trvá?“ „Asi deset minut.“„Tak to jsi nenáročný.“

K večeru jsme dorazili k pozůstatkům tajemného středověkého opevnění. Dnes po něm zůstalo jen několik stop ve skále a nenápadné terénní útvary. Historici si dodnes nejsou jistí jeho přesnou podobou ani účelem. Možná šlo o malé strážní stanoviště, možná o opevněný bod kontrolující staré cesty vedoucí krajinou. Ať už tomu bylo jakkoli, čas si většinu odpovědí vzal s sebou.

Posadili jsme se na okraj skály. Pod námi se lesy táhly až k obzoru.„Představ si, že tady někdo seděl před šesti nebo sedmi sty lety a díval se na stejnou krajinu.“ „To asi nebyla úplně špatná služba.“ „Pokud zrovna nepršelo.“ „Nebo nepřijížděli nepřátelé.“ „Nebo tchyně.“ „Tati!“

Slunce už se sklánělo k západu, když jsme dorazili k Senné bráně. Mohutný skalní oblouk se vynořil mezi stromy jako brána do jiného světa. Na chvíli jsme se zastavili. Pískovec zářil oranžovými odstíny. Les kolem pomalu tmavnul. A vítr šuměl vysoko v korunách stromů.

Hradčanské stěny patří k nejkrásnějším pískovcovým oblastem bývalého Ralska. Voda, mráz a vítr zde po tisíce let vytvářely skalní věže, převisy, soutěsky i brány. Některá místa vypadají spíš jako kulisy dobrodružného filmu než krajina severních Čech.

Od Senné brány už nebylo daleko k místu, na které jsem se těšil celý den. Psí kostel. Jeden z nejznámějších skalních převisů v okolí Hradčan a oblíbené místo trampů už po mnoho desetiletí.

Když jsme dorazili, poslední sluneční paprsky pronikaly obrovským skalním oknem a kreslily po stěnách zlaté obrazce.

Už na fotografiích vypadá krásně. Ve skutečnosti ještě mnohem lépe. Posadili jsme se do kamenného okna. Pod námi se rozprostíralo nekonečné moře borovic.

„Tak co?“ zeptal jsem se. Eliška chvíli mlčela. „Myslím, že dneska máme nejlepší výhled široko daleko.“ „To bychom měli. Hotel stál nula korun.“

Večer ve skalách má zvláštní kouzlo. Nikdo nikam nespěchá. Člověk jen sedí, poslouchá les a pozoruje, jak se den pomalu mění v noc.

V dálce zahoukal výr.Někde zapraskala větev. A pak přišlo ticho. Takové to opravdové. Ticho, které dnes člověk slyší jen málokde.

Ráno nás probudilo slunce. První paprsky pronikaly skalním oknem a les pod námi se pomalu probouzel. Po snídani jsme sbalili spacáky a vydali se dál. Čekal nás Wachthaus. A právě na něj jsem se těšil nejvíc.

Cesta vedla lesy bývalého vojenského prostoru Ralsko. Po roce 1968 se velká část zdejší krajiny stala výcvikovým prostorem sovětské armády a veřejnosti byla po dlouhá léta nepřístupná. Po okolních cestách se pohybovala vojenská technika a mnoho míst zmizelo z turistických map.

Když armáda odešla, příroda začala krajinu pomalu uzdravovat.Dnes zde znovu vládnou lesy, ptáci a ticho. A právě díky dlouhým desetiletím uzavření si řada míst zachovala nečekaně divoký charakter.

První pohled na Wachthaus bývá trochu matoucí. Mezi stromy totiž uvidíte obyčejnou pískovcovou skálu. Pak si všimnete okna. Potom druhého. A najednou vám dojde, že se nedíváte jen na skálu. Ve stěně jsou vytesány místnosti, výklenky a okenní otvory.

„To je ono?“ „Ano“ „Vypadá to jako něco z pohádky.“ „Nebo z dobrodružného románu.“

Název Wachthaus pochází z němčiny a znamená strážní dům. Přesto není dodnes zcela jasné, k čemu objekt skutečně sloužil. Existuje několik teorií. Některé jej spojují se strážní funkcí, jiné předpokládají hospodářské nebo úkrytové využití. Přímé historické důkazy však chybí. Právě to ale místu dodává zvláštní kouzlo. Nejistotu. Tajemství. Prostor pro představivost.

Prošli jsme jednotlivé místnosti. Nakukovali do výklenků. Sedali na kamenné lavice. A snažili se představit si život lidí, kteří zde kdysi pobývali.

„Představ si zimní noc.“ „Nechci.“ „Venku vítr. Tma. Les.“ „Pořád nechci.“ „A ty máš službu.“ „Tak teď už vůbec ne.“

Posadili jsme se do jednoho z oken. Pod námi se rozprostíraly lesy Hradčanských stěn. Borovice se vlnily až k obzoru a mezi nimi se občas objevily pískovcové skály vystupující z lesa jako kamenné ostrovy.

Vítr proudil kolem skály. A v tu chvíli bylo snadné pochopit, proč si Wachthaus oblíbili nejen turisté, ale i trampové.

Není to jen zajímavý skalní objekt. Je to místo s atmosférou. Místo, kde člověk sedí v kamenném okně, pod sebou má nekonečné lesy bývalého Ralska a na chvíli získá pocit, že svět je jednodušší, než se zdá.

„Víš, co je na tom nejlepší?“ zeptala se Eliška. „Co?“ „Že většina lidí vůbec netuší, že něco takového existuje.“ Měla pravdu. Stačí sejít z hlavní cesty. Nechat za sebou nejznámější turistické cíle. A člověk najde místa, která si pamatuje ještě dlouho po návratu domů.

Když jsme odpoledne scházeli zpět lesem, napadlo mě, že právě proto se na podobné výpravy vyráží. Ne kvůli kilometrům. Ne kvůli fotografiím. Ale kvůli okamžikům, kdy sedíte ve skalním okně Wachthausu, pod vámi šumí nekonečné lesy Hradčanských stěn a vy víte, že některá dobrodružství začínají úplně obyčejně.

Třeba tím, že ve Starých Splavech vystoupíte z vlaku a vydáte se přesně opačným směrem než většina ostatních…

Máchovo jezero , Máchovo jezero , Hradčanské skaly , Zajímavosti,