Článek
Když se večer v údolí setmí, není slyšet město ani silnici. Jen vodu, která si po kamenech hledá svou cestu, a občasný praskot suché větvičky v ohni. Takový je svět trampů. Svět, který vznikl dávno před tím, než se začaly psát vyhlášky, zakládat facebookové skupiny a vést spory o to, kdo má na přírodu větší právo.
Tramping se u nás nerodil jako vzdor ani jako rebelie proti přírodě. Rodil se jako návrat k ní. Lidé, kteří v meziválečných letech odcházeli z měst, nehledali místo, které by mohli dobýt. Hledali kout, kde by mohli být hosty. A dobrý host ví, že po sobě uklidí, nebude křičet a nezanechá stopu hlubší, než je otisk boty v hlíně, kterou déšť stejně smyje.
Tramp není návštěvník na víkend
Zásadní rozdíl mezi trampem a náhodným turistou spočívá v čase. Tramp se na místo vrací. Roky, někdy celý život. Sleduje, jak se mění les, kde voda bere břeh, kde se objevují nové stezky vyšlapané davy a kde naopak ticho zůstává stejné jako před třiceti lety.
Tramp ví, kdy se v soutěsce objeví mlha a kdy přiletí první ptáci. Ví, že v určitém období se tudy prostě nechodí. Ne proto, že to říká cedule, ale proto, že to říká zkušenost. Taková znalost krajiny se nedá vyčíst z mapy ani z leteckých snímků. Ta se žije.
Proto také mnoho trampů neslo a nese těžce, když jsou všichni házeni do jednoho pytle, jako by byli vetřelci, ničitelé nebo bezohlední nocležníci. Skutečný tramp je pravý opak.
Oheň jako symbol odpovědnosti
Pro nezasvěcené je oheň hrozbou. Pro trampa je symbolem odpovědnosti. Ne každý oheň je správný a ne každý večer je na něj vhodný. Trampská tradice nikdy nebyla o velkých vatrách na každém kroku. Oheň byl středem setkání, ne nástrojem dominance.
Právě tady se ukazuje rozdíl mezi tradicí a chaosem. Tam, kde tramp ví, že dnes se nepálí, protože je sucho, turista často jen pokrčí rameny. Tam, kde tramp odnese popel a zahladí místo, zůstává po jiných spáleniště.
Když se dialog mění v hon
V posledních letech se kolem trampingu, zejména v chráněných oblastech rozvířila silná debata. Je legitimní. Příroda je křehká a potřebuje ochranu. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se ochrana přírody mění v hon na viníky.
Na sociálních sítích se objevily anonymní profily a skupiny, které si vzaly za cíl „hlídat“ krajinu. Fotografují, zveřejňují polohy, pojmenovávají, nálepkují. Bez kontextu, bez znalosti historie místa, bez ochoty mluvit s těmi, kteří tam žijí svou tichou víkendovou existenci už desítky let. Pro trampy je to bolestivé. Ne proto, že by se báli kontroly, ale proto, že se vytrácí důvěra. Místo rozhovoru přichází veřejné pranýřování. Místo dohody mediální tlak. A přitom právě dohoda je jediná cesta, která se v praxi osvědčila.
Mezitím, co trampové připravovali dřevo a kontrolovali mapy, se mezi ně občas vplížily zmínky o tzv. „Roverských elfech“. Anonymní stránky a tajemná jména lákala z počátku k obdivu, kdo by nechtěl patřit do tajemné společnosti, která hlásá ochranu lesů a dobrodružství? Ale zkušené oči trampů věděly své, pod tou anonymní tváří se neskrývá skutečný zájem přírodu respektovat. Slova psaná z pohodlí obrazovek se málokdy měnila v činy, a mnohdy byla jen pokryteckým závojem pro vlastní ego. Trampové vědí a věděli, že opravdová láska k lesu se nevyjadřuje na stránkách, ale činy, každý krok v terénu, každý oharek uhlíku a každý odpadek, který se nenechal ležet, bylo opravdové měřítko jejich hodnoty.
Když se mluví tváří v tvář, věci fungují
Historie trampských osad, ať už v Českém ráji, na Kokořínsku nebo jinde, jasně ukazuje jednu věc, tam, kde se mluví, problémy se řeší. Trampové dokázali přijmout omezení, změnit chování, přesunout ohniště, někde zcela ustoupit. Ale vždy to bylo výsledkem osobního jednání. Ne anonymního postu. Ne fotografie bez vysvětlení. Ne výkřiku do digitálního davu.
Ochrana přírody není silnější tam, kde je nejhlasitější. Je silnější tam, kde má spojence. A tramp může být jedním z nejsilnějších spojenců, jaké příroda má.
Tramp jako paměť krajiny
Krajina bez paměti je jen kulisa. Trampové jsou její pamětí. Pamatují si, kde stála lávka, která už dávno zmizela. Kde byl pramen, který vyschl. Kde se chodilo, když ještě nebyly značené cesty. Tahle paměť nemá archiv ani databázi. Žije v příbězích u ohně, v písních, ve vzpomínkách. A právě proto má cenu. Není to sentiment. Je to hluboký vztah k místu, který se nedá nařídit, ale dá se zničit, pokud se s ním zachází bez respektu.
Ve prospěch trampů – a tím i krajiny
Zastat se trampů neznamená zavírat oči před problémy. Znamená to rozlišovat. Oddělit tradici od bezohlednosti, dlouhodobý vztah od náhodného vandalismu. Znamená to pochopit, že ne každý, kdo spí pod širákem, je nepřítel přírody. Trampové nejsou dokonalí. Ale většina z nich má ke krajině blíž než ti, kteří ji sledují jen skrze obrazovku. A dokud bude existovat ochota mluvit, naslouchat a hledat společnou cestu, má příroda šancí zůstat tím, čím byla vždy,místem ticha, ne bojištěm ideologií.
Až příště v lese uvidíš staré ohniště sotva rozeznatelné v mechu, možná to nebyla stopa ničení. Možná to byl tichý podpis lidí, kteří tam byli doma, a odešli tak, aby to nebylo poznat.
