Článek
Nelahozeves není místem, které by člověka ohromilo na první pohled. Nezvedá se tu dramatické pohoří, neklesají zde hluboké soutěsky a krajina nepůsobí okázalou monumentalitou. Její síla je jiného druhu. Tichá, trvalá, zakořeněná v čase. Je to krajina, která se nevnucuje, ale postupně se otevírá tomu, kdo je ochoten jít pomalu. Kdo je ochoten naslouchat řece, krokům na cestě a paměti míst, jež zde zůstala uložena po staletí. Právě zde, na levém břehu Vltavy severně od Prahy, se setkávají tři základní prvky, zámek Nelahozeves, Dvořákova stezka a Stezka kněžny Vilemíny. Tři cesty k pochopení jednoho kraje.
Zámek Nelahozeves stojí nad řekou s klidem stavby, která ví, proč byla postavena právě zde. Renesanční architektura zámku nepůsobí chladně ani nedobytně. Naopak. Je vyvážená, harmonická, pevná. Jako by od počátku počítala s tím, že její úlohou není jen reprezentovat moc, ale také přirozeně zapadnout do krajiny, která ji obklopuje.
Zámek vznikl ve druhé polovině 16. století jako reprezentativní sídlo jednoho z nejvýznamnějších šlechtických rodů českých zemí, rodu Lobkowiczů. Pro Lobkowicze nebyla Nelahozeves náhodnou volbou. Blízkost Vltavy znamenala spojení se světem, možnost obchodu, dopravy i kulturní výměny. Řeka byla tepnou, která přinášela nejen zboží, ale i myšlenky, hudbu a inspiraci.
Zámek Nelahozeves
Interiéry zámku dnes působí jako tichý archiv času. Každá místnost nese stopy jiného období, jiného vkusu, jiných dějin. Renesanční dispozice, barokní úpravy, pozdější zásahy 19. století, to vše tu existuje vedle sebe, aniž by se vzájemně rušilo. Zámecké sbírky nejsou samoúčelnou výstavou. Jsou svědectvím života, který se zde odehrával, politického, kulturního i ryze lidského.
Zásadní je však vztah zámku ke krajině. Nelahozeves nebyla uzavřeným světem aristokracie. Byla středem panství, které se žilo, obhospodařovalo a chodilo. Cesty vedoucí od zámku do lesa, k řece, k polím nebyly náhodné. Byly součástí promyšleného celku, v němž se pohyb stal přirozenou součástí každodennosti.
Lobkowiczové a krajina jako celek
Pro rod Lobkowiczů byla krajina víc než jen zdroj obživy či reprezentativní rámec sídla. Byla prostorem, který měl sloužit k pobytu, rozjímání i setkávání. Šlechtická kultura 18. a 19. století kladla důraz na vycházky, na pobyt v přírodě, na pomalý pohyb, který umožňoval rozhovor i ticho. Právě z této tradice vycházejí mnohé historické cesty v okolí Nelahozevsi.
Vilemínina stezka
Lesy nebyly vnímány jen hospodářsky. Byly místem klidu. Vyhlídky nebyly náhodné, otevíraly se tam, kde bylo možné zahlédnout řeku, zámek nebo vzdálený horizont. Cesty se nevolily podle nejkratší trasy, ale podle přirozeného vedení terénem. Tento aristokratický vztah ke krajině se do dnešních dnů otiskl do podoby Stezky kněžny Vilemíny.
Stezka kněžny Vilemíny, návrat historické chůze
Stezka kněžny Vilemíny dnes představuje plnohodnotnou turistickou trasu, řádně značenou žlutou značkou, která byla obnovena přibližně před dvěma lety. Nejde tedy o symbolickou připomínku minulosti, ale o skutečný návrat historické cesty zpět do života krajiny.
Obnova stezky znamenala víc než jen nové značky na stromech. Znamenala vyčištění trasy, zpřístupnění zapomenutých úseků a především znovuobjevení smyslu této cesty. Stezka vede od zámku do okolních lesů, po svazích nad řekou, místy nabízí klidné průhledy zpět k Nelahozevsi a Vltavě. Její charakter je vyloženě vycházkový. Nenutí k výkonu, ale vybízí k zastavení.
Chůze po Stezce kněžny Vilemíny má zvláštní atmosféru. Les zde není temný ani divoký, spíše kultivovaný, prostupný. Cesta se vine přirozeně terénem, nikam nespěchá. Žluté značení je dnes v terénu dobře čitelné a dává chodci jistotu, že jde správně, aniž by narušovalo pocit klidu. Je to stezka, která připomíná, že krajina se dá číst pomalu, krok za krokem.
Rodný kraj hudby
Jen několik desítek metrů od zámku stojí nenápadný dům, v němž se narodil Antonín Dvořák. Tato skutečnost dává Nelahozevsi další rozměr. Nejen historický, ale hluboce lidský. Dvořák zde nevyrůstal v izolovaném světě salonů, ale v prostředí, kde se hudba prolínala s každodenností. Zněla v hospodě, v kostele, při slavnostech i při práci.
Krajina kolem Nelahozevsi byla jeho prvním hudebním světem. Řeka Vltava, lesy, pole a cesty se staly součástí jeho vnímání rytmu a melodie. Chůze byla přirozenou součástí dne. Cesty podél řeky nebyly turistickou atrakcí, ale každodenní realitou. A právě z této zkušenosti vyrostla citlivost, která se později promítla do hudby známé po celém světě.
Dvořákova stezka dnes spojuje Nelahozeves s Kralupy nad Vltavou a patří k nejpříjemnějším trasám podél řeky. Její vedení je jednoduché, přehledné, nenáročné. Vede těsně podél Vltavy, mezi řekou a skalním masivem, místy doprovázená železniční tratí.
Právě přítomnost železnice dává stezce zvláštní charakter. Neodděluje ji od současnosti, ale naopak připomíná, že krajina žije dál. Dvořákova stezka není romantickým útěkem do minulosti. Je cestou, kde se historie potkává s přítomností v klidu a bez konfliktu.
Chůze po této stezce má rytmus, který se snadno sladí s dechem. Voda plyne rovnoměrně, krok se opakuje, myšlenky se uklidňují. Ráno zde potkáte rybáře, v podvečer běžce, o víkendech rodiny s dětmi. Přesto si stezka zachovává prostor pro ticho. Stačí sejít z hlavního proudu lidí, přijít brzy nebo pozdě, a krajina se otevře v celé své jednoduchosti.
Trasa jako celek, okruh Nelahozevesí
Síla Nelahozevsi spočívá v propojení. Zámek, Dvořákova stezka a Stezka kněžny Vilemíny netvoří tři oddělené cíle, ale jeden ucelený vycházkový okruh. Ráno lze začít na zámku, v jeho chladných sálech, kde je minulost téměř hmatatelná. Poté sestoupit k řece a vydat se po Dvořákově stezce směrem ke Kralupům, kde krajina plyne stejně klidně jako voda.
Po návratu lze vystoupat do lesa a uzavřít okruh po Stezce kněžny Vilemíny. Lesní klid, mírné stoupání a průhledy zpět k řece dávají cestě závěrečnou hloubku. Tento okruh není dlouhý, ale je významný. Učí zpomalit. Učí vnímat souvislosti. Učí chápat krajinu jako celek.
Krajina, která zůstává
Nelahozeves není krajem velkých gest. Je krajem návratů. K řece, k cestám, k hudbě, k tichu. Zámek stojí dál nad Vltavou, stezky se znovu zaplnily kroky a krajina přijímá každého, kdo je ochoten jít pomalu. Právě v tom je její hodnota. Ne v rychlé návštěvě, ale v chůzi, která dává smysl.
Kdo projde Nelahozeveský kraj pěšky, pochopí, že zdejší cesty nejsou jen spojnicemi bodů na mapě. Jsou pamětí místa. A dokud se po nich chodí, krajina žije dál – stejně tiše a vytrvale jako řeka, která ji po staletí formuje.
