Článek
V horách se čas odjakživa měřil jinak než dole v krajině. Ne podle hodin, ale podle světla, sněhu a ticha. A právě v takovém tichu, hlubokém a hutném jako les pod čerstvou pokrývkou, se v dávných dobách vyprávěla pověst o Albrechticích v Jizerských horách, vesnici rozložené po svazích, kde chalupy přiléhají k zemi, aby obstály proti větru, a kde se lidé učili trpělivosti dřív než řeči. Byla to pověst o zvonu, který se o Štědré noci rozezněl sám, bez lidské ruky, a přesto s hlasem tak jistým, že jej nikdo z těch, kdo jej tehdy slyšeli, už nikdy nezapomněl.
Tehdy byly Jizerské hory divočejší, lesy hlubší a zimy tvrdší. Cesty se v prosinci ztrácely pod sněhem a vesnice se uzavírala světu, jako by se stáhla do sebe. Nad staveními stál kamenný kostelík, prostý a pevný, vystavěný bez okázalosti, ale s pokorou. V jeho věži visel zvon starý tak, že už nikdo nevěděl, kdo jej ulil. Lidé však říkali, že v jeho kovu je kus každého z nich, neboť byl prý odlit ze stříbra darovaného chudými i bohatými, z prstenů, mincí i drobných ozdob, které lidé přinesli, aby zvon patřil všem. Proto jej také nepovažovali jen za nástroj kostela, ale za hlas celé obce.
Zvon nezvonil často. V horách nebylo třeba svolávat lidi zdaleka, každý věděl, kdy přijít a kdy odejít. Ale o Štědré noci měl jeho hlas zvláštní význam. Byl znamením, že Vánoce přišly, že světlo se vrací a že ani v nejdelší noci není člověk sám. A právě proto se lidé toho roku tolik obávali, když se Štědrý den přiblížil a počasí se začalo lámat v nehostinnou bouři.
Sníh se hnal krajinou jako běs, vítr rval větve ze stromů a mráz byl tak ostrý, že se dech měnil v led dřív, než člověk stačil promluvit. Kostelník Matěj, muž už starý a zkoušený léty, toho dne nevstal z lůžka. Horečka ho spalovala a každé nadechnutí bolelo. Věděl, že o půlnoci má rozezvučet zvon k jitřní, ale síly ho opustily. Zpráva se roznesla po vsi a lidé ztichli. Nešlo jen o to, že by mše nebyla. Vánoce bez zvonu byly pro horské obyvatele nemyslitelné, jako by se cosi posvátného přerušilo.
Večer usedli ke štědrovečerním stolům. Rozlomili chléb, rozdělili jablka, zapálili svíce. Modlitby byly delší než jindy a ticho mezi nimi těžší. Mnozí nespali, jen seděli a naslouchali vichru, který obcházel chalupy. Hodiny se vlečly a půlnoc se zdála vzdálená jako jaro.
A pak, právě když se noc přehoupla do své nejhlubší chvíle, zazněl zvuk. Nejdřív jeden tón, hluboký a čistý, a hned po něm další. Zvon. Plné, jisté zvonění, jaké lidé znali z minulých let, a přece jiné, klidnější, slavnostnější. Neslo se přes střechy, lesy i zasněžené svahy, odráželo se od hor a vracelo se zpět zesílené ozvěnou. Lidé vyšli ven, někteří jen v kabátech přehozených přes ramena, jiní v košilích, a stáli ve sněhu beze slov. Někteří plakali, jiní se křižovali, ale všichni věděli jediné, v takové vánici nemohl ke kostelu nikdo dojít.
Zvon zvonil dlouho, jako by nechtěl přestat, a pak náhle umlkl. Ticho, které po něm zůstalo, bylo snad ještě hlubší než předtím.
Ráno bylo jasné a mrazivé. Bouře odešla a nad vesnicí ležel nový, čistý sníh, neporušený a hladký. Muži se vydali ke kostelu, krok za krokem, a pečlivě hleděli kolem sebe. A právě tehdy je spatřili. Ve sněhu se objevovaly malé stopy, bosé a lehké, nepatřící dospělému ani žádnému dítěti z vesnice. Vedly od lesa ke kostelu, ke dveřím, dál ke schodům do věže, a tam náhle končily. Nebyl vidět žádný návrat ani pokračování.
Uvnitř kostela bylo vše tak, jak má být. Zvon visel klidně, lana byla nehybná, kámen studený. Nikdo se neptal a nikdo nehledal vysvětlení. Nebylo ho třeba.
Od té doby se v Albrechticích vyprávělo, že kde je víra prostá a srdce otevřené, tam pomoc přijde i bez lidské prosby. Že o Vánocích nejsme sami, ani když se hory zdají prázdné a svět zavátý sněhem. A že zvon, který byl ulit z darů lidí, dokáže zaznít i bez ruky člověka, když je to potřeba. A tak se prý dodnes, když je Štědrý večer tichý a mráz svírá lesy, může stát, že kdo dobře naslouchá, zaslechne kdesi v dálce cosi jako ozvěnu. Ne úder, spíš připomínku, že zázraky nemusí být hlučné, aby byly pravdivé.
