Článek
Slunce zapadalo nad Adršpaškými skalami, obloha se barvila do oranžova a pískovcové věže vrhaly dlouhé stíny. Maty se vyškrábal na svůj oblíbený převis u Kahanu. Výhled byl dechberoucí. Do nitra skal, na stromy, co stály jako strážci času. Bylo ticho. To pravé, skalní ticho, které si mezi sebou vyměňují jen ty nejbližší duše. Kahan stál v tichu jako dřevěná svatyně. Malý, nízký, ale útulný. Uvnitř deka, svíčka, hrníček s nápisem „Nech tu něco – vezmi si klid. Byl sám. Anebo si to aspoň myslel. Dorazil s kytarou, spacákem a dvěma pivy. Měl za sebou výstup na Starostu, trochu šrámů na holeních a chuť zapomenout na město. Nečekal nic, jen večerní zpívání a možná suchý chleba se salámem.
Z rozjímání ho vytrhl hlas pod ním.
„Doufám, že sis nevzal ten nejlepší flek, kovboji.“
Maty se lekl, nahlédl přes okraj a uviděl ji. Byla opřená o skálu, jen v tílku a kraťasech, bosá s čelovkou pověšenou na krku. Měla hnědé vlasy spletené do copu, na koleni modřinu, odřené prsty a úsměv, co se neodmítá. „Eliška,“ řekla a podala mu z dálky ruku. „Taky ses schoval na Kahan před světem?“ „Spíš před signálem,“ odpověděl a ona se zasmála.
Já jsem Maty, usmál se. „Nechceš nahoru? Je tu výhled a…“
„A rum?“ doplnila ho s jiskrou v oku.
Vylezla lehce jako kamzík, sedli si vedle sebe, pili z plecháčku a koukali na krásu podvečerních skal. Povídali si o vandrech, o tom, jak ráno lezla komínem v Myší díře a jak jí ve skalní spáře zůstala ponožka. Smáli se. A pak bylo ticho. Jen šum lesa a jejich dech.
„Víš, co mám na skalách nejradši? Zeptala se a přiblížila se k němu. To ticho, ve kterém slyšíš každý dotek…“ Její prsty se mu otřely o ruku. „A co máš ráda ještě?“
Neodpověděla slovy. Políbila ho. Jemně, váhavě, ale pak s jistotou, jakou mívá jen večer v letních skalách. „Ty jsi tu poprvé?“ zeptal se. „Naopak,“ mrkla. „Ale ty sis mě tu nikdy dřív nevšiml. Někdy si říkám, že les je lepší než lidi,“ řekla a přitiskla se k němu. „V lese se člověk přestane přetvařovat,“ odpověděl. „A začne cítit,“
Položila mu hlavu na rameno. Její dech byl měkký, jako by se bál rušit večer. Když ho políbila znova, bylo to přirozené. Žádné zaskočení, žádné váhání.
Začalo krápat, utekli k ohni, pod přístřešek na spaní u srubu. Lehli si vedle sebe. Vlhkost skály za zády, vůně pryskyřice a její dlaň, která se dotkla jeho břicha. „Lezec? Trochu. Ale dneska bych radši… zkoumal jiný terén.“
„Hm…“ přisunula se blíž, v očích jí tančil oheň. Oheň, který dohoříval a světlo svíčky kreslilo stíny na prknech srubu. Její tílko zmizelo první, pak jeho košile. Dotýkali se, zkoumali se, jako by skalní svět kolem byl jen kulisa pro tu chvíli. Vzdychla mu do ucha. Ne hlasitě, ale tak, že se mu zježila záda. Její ruce byly odvážnější než její slova.
Láska v lese je jiná. Neuspěchaná. Dýchá přírodou. A tu noc dýchali spolu. Líbal ji pomalu, nejdřív jen letmo. Jako by se bál, že se rozplyne s mlhou. Ale ona zůstala. Její tělo se prohýbalo v rytmu nočního vánku, dech se jim sléval v jeden a spacák sloužil jen jako záminka.
Tam na Kahanu, mezi pískovcovými věžemi a stíny ohně, poznal, jak chutná léto. Slané od potu, sladké od polibků, s příměsí dýmu a jehličí. Její ruce si našly jeho hruď, jeho rty se dotýkaly jejího krku. Nahmatali se pod spacákem jako dva poutníci, co se našli po dlouhé cestě. Spali, milovali se, dýchali jeden pro druhého. Bez velkých slov. Jen Kahan a skály byli jejich svědek.
Ráno bylo ospalé, s kapkami rosy a rozcuchanými vlasy. Eliška si natáhla tričko, olízla poslední kapku rumu z okraje hrníčku a s úsměvem řekla:
„Neříkej mi, že jsi mě ještě nikdy nepotkal. Já tu spím každé léto.“ „Možná jsem tě potkal. Ale až dneska jsem měl oči otevřené.“
Usmála se. A zmizela mezi borovicemi.
Maty seděl na kraji převisu, díval se, jak stoupá pára z lesa, a srdce mu bilo jako při prvním výstupu. Věděl, že se sem bude vracet. Ne kvůli výhledu. Ale kvůli té holce, co voněla po skalách a rumu.
Vrátil se zpět k věcem a začal balit, na staré jízdence z vlaku našel vzkaz psaný uhlem z večerního ohně.
„Bylo to jako sen. Najdi mě příště v Teplických. – E.“
Usmál se. Dobalil, zvedl kytaru, přehodil batoh přes rameno a šel. Nezpíval. Ale srdce mu hrálo.
Srub Kahan není na mapách. Kdo ho má najít, ten ho najde. Ale pozor – není to místo pro hlučné večírky ani selfie. Je to prostor pro klid, oheň a možná i trochu lásky. Necháte tam kus sebe. Ale vezmete si víc…
