Článek
Byl téměř konec října. Podzimní vzduch měl ten zvláštní říz, který připomíná, že léto je dávno pryč, a listí na stromech zbarvilo okolní lesy do zlatova a cihlově červena. Eliška a Čenda vystoupili z autobusu v Lipnici nad Sázavou, batohy na zádech a spacáky připravené na přenocování.
„Tady to voní podzimem,“ řekla Eliška a zadívala se směrem k mohutnému hradu na kopci. „Lipnice… místo, kde i ticho má ozvěnu,“ pousmál se Čenda.
Hrad Lipnice
Po červené značce stoupali vzhůru ke hradu. Cesta klikatící se mezi starými duby a buky byla měkká od spadaného listí. Nádvoří hradu bylo tiché, jen vítr si pohrával s listím. Prošli hradbami a Čenda ukázal na malé schody vedoucí do podzemí.
„Prý se tady kdysi konaly hostiny,“ šeptala Eliška, když sestupovali do sklepení. „Hlavní sál vedle studny, kde si mohli nalévat vodu a zároveň ochlazovat sudy s vínem.“
„A kdo ví, co všechno tady slyšeli,“ dodal Čenda. Z podzemní chodby a komnaty měly zvláštní ozvěnu, každé šustnutí listí zvenku se zjemněně odráželo od kamenných stěn.
Po krátkém průzkumu podzemí vystoupili ven a rozhlédli se po kraji. Pahorky, lesy, a v dálce Lom Trojka, zatopený žulový lom, jehož hladina se třpytila ve slunci.
„Tam bychom mohli přespat,“ navrhla Eliška a Čenda přikývl.
Cesta k lomům
Po červené značce sešli dolů lesní cestou, která se klikatila mezi stromy. Prošli kolem památníku Jaroslava Haška, po silnici obcí kolem učiliště a po chvíli dorazili k Lomu. Okolní borovice a břízy vrhaly stíny na vodní hladinu, která odrážela zlatavé listí. Nedaleko ležel Lom Pětka, menší a klidnější, téměř skrytý mezi stromy.
Lom Lipnice
Na vyvýšeném kameni rozbalili batohy a Čenda posbíral suché větvičky. Za chvíli praskal u jejich nohou malý oheň.
„Víš, že se tu prý občas ozývají hlasy?“ řekl Čenda. „Duchové kamenářů?“ pousmála se Eliška. „Možná. Nebo jen vítr, co umí mluvit, když chceš slyšet.“
Dobrodružství mezi skalami
Rozhodli se pro malý průzkum okolí. Podél okraje lomu vedla úzká stezka mezi žulovými balvany a stromovím, pokrytá spadaným listím. Každý krok křupal a stíny stromů se pohybovaly v měsíčním světle. Našli malé skalní zákoutí, kde voda kapala z mechu a vytvářela drobné jezírko. Čenda zvedl lampu a ukázal na starou vyrytinu do skály, téměř zapomenutý znak lesní moudrosti. Eliška rychle vyndala zápisník a zachytila skicu.
Pak objevili úzkou průrvu mezi balvany, která vedla ke stinné straně lomu. Pečlivě prolezli a ocitli se na malém pahorku s úchvatným výhledem na lom.
„Tohle je jako tajná skrýš,“ šeptala Eliška nadšeně. „Přesně. A my jsme teď její jediní návštěvníci,“ přikývl Čenda.
Noc pod celtou
Po průzkumu se vrátili k přístřešku z celt, napnutému mezi stromy vedle hladiny Lomu. Seděli u malého ohně, zabalení v dekách, poslouchali praskání dřeva a občas zvedli oči k hvězdám odrážejícím se na hladině lomu.
Hotel v lomu
„Tohle je lepší než jakýkoli hotel,“ řekla Eliška. „Hotel pod hvězdami má vždycky volno,“ odpověděl Čenda a přitáhl celtu pevněji, aby je chránila před vlhkým večerním větrem.
Když oheň pomalu dohoříval, ulehli. Vzduch byl chladný, ale spalo se dobře s vědomím, že ráno je čeká vůně rosy, pára nad lomem a slunce, které zbarví skály do oranžova.
Ranní rozloučení
Ráno bylo tiché. Voda v lomu se ani nehnula, mlha se válela nízko a z lesa se ozýval datel. Eliška seděla na kameni a zapisovala si do sešitu. „Píšeš?“
„Jo. O nás. O téhle noci.“ „Tak to pojmenuj třeba Podzim v Lipnici.“
„Ne,“ usmála se. „Radši Nad hladinou snů.“
Spakovali věci, uhasili zbytky ohně, vše poklidili a vydali se zpět do městečka. Když se naposledy ohlédli, lom vypadal, jako by se nikdy nic nestalo, jen voda, skály a klid. Ale oni věděli, že kousek jejich příběhu tam zůstal…
