Článek
Ráno po návratu z lomu bylo jiné než všechna předchozí. Markéta se probudila ve svém pokoji, s hlavou ještě napůl ponořenou v nočním tichu, ve vůni lesního vzduchu, s tělem, které si přesně pamatovalo Zdeňkovy doteky, a s duší, která se poprvé po dlouhých měsících cítila… živá. Ale jakmile udělala první krok do jídelny, svět, který se zdál být jen jejich, se rozplynul v realitě tábora.
Šeptání v jídelně
Markéta vstoupila do jídelny těsně po sedmé. Děti už seděly u stolů, šustění talířů, smích, ranní ruch. U stolů lektorů však panovalo něco jiného, napětí, které cítila ještě dřív, než se k nim přiblížila.
Hanka a Iveta seděly blízko sebe, nakloněné nad hrnky čaje, hlavy sklopené, ruce zakrývající ústa. „Já je viděla,“ šeptala Hanka. „Normálně jsem šla kolem bungalovů a oni šli od lesa. Spolu. A tak… blízko.“ Iveta pozvedla obočí. „Teď už to dává smysl. Celý večer byla pryč a říkala, že jde jen na vzduch.“
„A víš co?“ naklonila se Hanka ještě blíž. „Jestli ona má někoho novýho, tak jí to přeju. Po tom, co doma snáší…“ Iveta si lokla čaje a řekla suše. „Každý bude lepší než ten její pařez.“
V tu chvíli dorazila Markéta ke stolu. Obě kolegyně se rychle narovnaly a hodily úsměvy, které byly tak falešné, že by je prokoukl i prvňák. Markéta jim popřála dobré ráno, usedla a snažila se nedat nic znát. Jistý tlak v hrudi jí však říkal, že noc, kterou si přála mít jen pro sebe a Zdeňka, už není jejich tajemstvím. A přesto, toho nelitovala ani vteřinu.
Děti odjíždějí do aquaparku
Dopoledne se tábor rozproudil přípravami na celodenní výlet do aquaparku. Děti lítaly sem a tam s ručníky kolem krku, vedoucí kontrolovali batohy, svačiny. Autobus dvakrát zatroubil, takže i poslední opozdilci naskákali dovnitř. Markéta stála opodál, sledovala, jak autobus mizí mezi stromy. Na rameni ucítila jemný dotek. Zdeněk.
„Můžeme spolu být večer?“ zeptal se tiše. „Měli bychom…“ vydechla. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce. A pak zazvonil její telefon. Telefonát, který ji srazil na kolena
Na displeji svítilo jméno jejího manžela. Nevěděla proč, ale přesto to zvedla.
„Markéto,“ ozval se jeho chladný hlas. „Chci, abys dnes odpoledne přijela. A odnesla si všechny svoje věci. Všechno. Chci to mít za sebou.“ V tu chvíli se jí zatmělo před očima.„Prosím… mohli bychom si o tom…“ „Není o čem,“ přerušil ji. „Buď tam dnes, maximálně zítra, nebo to vyhodím.“ A zavěsil.
Zůstala stát na místě, jako by jí někdo vyrval kostru z těla. Zdeněk ji chytil, když se jí podlomila kolena. „Marky… Marky, dýchej. Dýchej.“ Ale ona už jen brečela. Ne ovšem kvůli němu, ale kvůli rokům, které jí doma braly důstojnost po kouskách. Zdeněk ji přitáhl k sobě, pevně, rozhodně.
„Poslouchej. Pojedu s tebou. Nejsi v tom sama. Do doby, než si najdeš něco svého, odvezeme to ke mně do Ústí. Všechno. A budeš tam v bezpečí.“
Slzy se jí kutálely po tvářích, ale poprvé v sobě necítila bezmoc. Protože věděla, že na to není sama.
Přípravy na soutěž ve zpěvu
Když se děti vrátily z aquaparku, byly nadšené, vyčerpané a plné historek. Tábor dostal nový náboj. Od podvečera se vše točilo kolem příprav na poslední táborový oheň a soutěž ve zpěvu. Markéta s Zdeňkem pracovali bok po boku na přípravách. Někdy se jejich ruce dotkly, stačilo to, aby se jí rozklepaly prsty. Někdy se na sebe jen letmo podívali, a stačilo to, aby jí bylo horko.
A někdy se dotkli víc, než by měli, třeba když jí při rozvěšování světýlek u táboráku podržel žebřík a položil dlaň na její bok tak přirozeně, jako by tam patřila. Fámy, nefámy, jemu to bylo jedno. A jí začínalo být taky.
Večerní soutěž
Soutěž ve zpěvu byla tradicí, kterou děti milovaly. Zpívalo se všechno, od táborovek po popové songy. Markéta seděla mezi porotou, Zdeněk u zdravotnického kufru opodál, ale jejich pohledy se nacházely skoro v každém refrénu.
A pak přišel moment, který jí vyrazil dech. Poslední skupina dětí začala zpívat „Možná mi chybíš“ od Ewy Farné. A v tu chvíli měl Zdeněk oči jen pro ni. A ona věděla, že ten text zpívá skrze ně on. Když dozněl potlesk, už nemohla popírat vůbec nic.
Poslední táborový oheň
Oheň vyšlehl vysoko, praskot dřeva byl hlasitý a voňavý, děti si opékaly marshmallows a hrály si v kuželech světla. Vedoucí zpívali své oblíbené písně, obloha nad táborem byla temná a třpytivá. A Markéta měla pocit, že je ve světě, který patří jen jí a jemu.
Když se oheň proměnil v žhavé uhlíky a děti šly spát, Zdeněk ji vzal jemně za ruku. „Zítra ráno předám ošetřovnu Ivonn. Má zdravotnický kurz, zvládne to. A pak spolu pojedeme. A já budu stát vedle tebe u všeho, co tam na tebe čeká.“ Jeho hlas byl klidný. Jistý. Silný.
A to ona přesně teď potřebovala.
Noc, která je spojila
Když se setmělo úplně a poslední světlo zhaslo, Zdeněk ji doprovodil ke dveřím jejího pokoje. Chvíli tam stáli. Jen jejich tichý dech v teplém vzduchu. „Jsme si jistí?“ zašeptala.
Položil jí ruku na tvář a přitáhl ji těsně k sobě. „Jistější než kdy dřív.“ A pak už nečekal ani vteřinu. Políbil ji. Hladově, vášnivě, bez jediného zaváhání. Její ruce mu vystřelily kolem krku, jeho prsty sjely pod lem její mikiny. A pak už ustupovali do pokoje, krok po kroku, aniž by se přestali líbat. Dveře se tiše zavřely. A jejich noc začala. Byla dlouhá. Horká. Nekompromisní. Už to nebyla náhoda. Ani vášeň. Bylo to rozhodnutí.
Když ležela po půlnoci v jeho náruči, s tváří na jeho hrudi a jeho rukou na své kůži, věděla jediné. Zítra jí končí jeden život. A začne nový.
