Článek
Díl 4 – Tajná noc v lomu,láska, strach a rozhodnutí.
Ráno po jejich noci se zdálo až podezřele klidné. Slunce stálo nízko, táhlo se přes vršky borovic a kreslilo na jejich kůru oranžové pruhy. Markéta se probudila na Zdeňkově služební posteli a na okamžik se cítila jako v jiném světě. Ještě než si uvědomila, kde je, cítila jeho ruku položenou přes její bok. Jeho dech na jejím rameni. Teplo, které se z něj linulo, jako by vyplňovalo celou místnost.
Pak se jí však do vědomí vrátil fakt, který se neodbytně vracel pokaždé, když se zastavila.
Byla stále vdaná.
I když už doma spávala sama. I když její muž trávil večery prací, a nakonec i někým jiným, což už si přiznala, a s výsměchem jí to přiznal i on. I když datum rozvodu bylo vytištěné na papíře, který měla v kabelce. Realita ale byla jasná, ještě nenastal.
A právě proto cítila, jak jí ten okamžik, jejich noc, jejich doteky, jejich spojení, projíždí nitrem, Smíšenina viny, touhy, úlevy i něčeho, co už bylo blízko lásce.
Zdeněk se pohnul, prsty mu jemně sjely po její kůži. „Dobré ráno,“ zamumlal, ospalým hlubokým hlasem.
Markéta se na něj otočila. Jeho oči byly ještě přivřené, vlasy mírně rozcuchané, obličej blízko. Tak blízko, že stačilo jen malinko naklonit hlavu. A ona to udělala. Políbila ho napoprvé jemně. Napodruhé silněji.
Byl to polibek, který říkal vše, že chce být tady, že nechce utéct, že to mezi nimi není náhoda.
Když se od sebe odtáhli, nadechla se.
„Zdeňku… musím ti něco říct.“
Posadil se, opřený o loket. „Vím,“ zašeptal. „Vím, že to není jednoduché. Ale nechci, aby ses omlouvala. Ani sobě.“ „Jen… pořád jsem vdaná,“ vyslovila. Hlas se jí nepohnul, ale oči ano. Pohladil ji po tváři. „Já čekám. A počkám, jak dlouho budeš potřebovat. Ty nejsi nevěrná. Ty jsi… konečně šťastná.“ Slzy se jí zatřpytily, ale hned zmizely, protože venku se ozvaly křiky dětí běžících na snídani. Tábor se probouzel.
Ranní snídaně – šeptání a zvědavost
Markéta si oblékla lehký svetr přes pyžamové kalhoty a vyšla do jídelny. Ráno bylo chladné, vzduch voněl smíšeně borovicemi a vařenou kávou. Děti už seděly u stolů a jedly pečivo, zamířila k stolu lektorů.
U stolu se šeptem bavily Hanka a Iveta, když ji spatřily. „Tak ona zase nespala u sebe… vůbec nevím, kde byla,“ zamumlila Hanka. „Já taky ne,“ přikývla Iveta. „Včera večer jsem na ni klepala, myslela jsem, že si na terase dáme skleničku, ale nebyla tam. Nevím, za kým chodí.“ Hanka naklonila hlavu, pobaveně. „No každý bude pro ni lepší než ten její pařez, co má doma.“
Markéta pocítila zvláštní směs viny a hřejivého vzrušení, jak slyšela, co si o ní její kolegyně myslí, aniž by tušily, že je to pravda. Přitom se jen mírně usmála a zaměřila na snídani, přitom jí v hlavě stále zněl Zdeňkův hlas a teplo jeho těla z noci.
Táborový den, neklid, smích a vědomí, že už to nelze vzít zpět
Dopolední program se nesl ve sportovním duchu. Děti běhaly mezi bungalovy, zúčastnily se závodů s míči a lanovek natažených mezi stromy. Markéta seděla na lavičce a zapisovala výsledky, ale každou chvilku se ohlédla směrem ke zdravotnické chatě. Kdykoli se Zdeněk objevil ve dveřích, byť jen s lékárničkou, srdce jí přeskočilo.
Mezi nimi teď existoval nový svět. Neviditelná nit, kterou nikdo jiný nespatřil, ale oba ji cítili při každém kroku. Odpoledne vedla výtvarný workshop. Děti kreslily stromy, kameny, bungalovy… jedna holčička nakreslila i Zdeňka s obrovským červeným křížem na tričku. „On je hrdina,“ oznámila jí. Markéta se pousmála. „To máš pravdu,“ zašeptala si spíš pro sebe.
Když se k ní při obědě nenápadně posadil, jejich kolena se dotkla. A i ten jediný dotyk jí projel až do břicha.
Zdeněk se naklonil blíž. „Dnes večer mám pro nás jedno místo.“ „Jaké místo?“ „Jeden starý lom v lese. Ticho. Voda. Nikdo tam nechodí. A dnes je jasná noc.“ Jeho hlas měl tón, který sliboval víc než jen procházku. Markéta přikývla. „Přijdu.“
Noční lom, Zdeňkovo místo.
Děti usnuly rychle. Vedoucí se rozešli do bungalovů, světla se pomalu vytrácela z oken a táborem se rozhostilo klidné noční šumění lesa.Markéta vyšla potichu, jako by se bála, že každý zvuk jejích bot by mohl něco narušit. Zdeněk čekal u brány. V tmavé mikině, ruce v kapsách, oči, které se na ni rozzářily, jakmile ji spatřil. Cestou k lomu neřekli mnoho. Les byl tichý, jen vítr občas zatáhl větvemi. Šli vedle sebe, prsty se občas dotkly, ale tentokrát to nechali být. Napětí, které se mezi nimi natahovalo, bylo příliš silné.
Když dorazili k lomu, otevřel se před nimi jako tajná svatyně. Voda byla temná, ale odrážela hvězdy. Kameny kolem tiše seděly ve stínu borovic.
„Sem chodím vždycky, když potřebuju vypnout,“ řekl. „Je to krásné,“ zašeptala.„A bezpečné. Jen… jsme tu sami.“
To sami řekl způsobem, při kterém ji zamrazilo… Ne zimou.
Stoupl si k ní. Pomalu, opatrně, aby jí dal čas ucuknout. Ona ale neutekla. Ani o milimetr. Jejich rty se potkaly. Tentokrát to nebyl polibek o opatrnosti nebo tichém souhlasu. Byl to polibek hladový, hluboký, plný horka, touhy a nedočkavosti. Jeho ruce ji objaly kolem zad, její sevřely jeho tričko u krku. Přitáhl si ji k sobě, těla se spojila, dech se jim rozbušil.
„Chtěl jsem tě celý den,“ vydechl mezi polibky. „Já… tebe taky.“ Vzala jeho tvář do dlaní a přitáhla ho ještě blíž. Jeho ruce sklouzly po její páteři, její dech se zrychloval, nohy se jí podlamovaly. Zdeněk ji podepřel, zvedl a jemně přitiskl zády ke kameni. Nepřestával ji líbat, na rty, na krk, na rameno, všude, kde ji to rozpalovalo.
V lese bylo ticho. Jen jejich dech a jemné šplouchnutí vody v dálce. Markéta cítila, jak jí projíždí vlna touhy, která se změnila v žár, v neovladatelný, tepající žár. Zdeněk byl silný a něžný zároveň, jako by přesně věděl, kdy přitlačit a kdy zpomalit. Jeho dotyky byly jisté, znalé, neomylné. Když ji položil na jejich bundy rozprostřené na měkkou trávu, hvězdy nad nimi zářily jako tiší svědci. Jejich těla se spojila v rytmu, který byl hlubší než touha. Vášnivý, prudký, ale i něžný, jako kdyby každým pohybem říkal, jsem tady. Jsi moje. A já tvůj.
Markéta si uvědomila, jak moc to potřebovala. Jak moc potřebovala být viděná, chtěná, dotýkaná, milovaná.
A Zdeněk jí to dal. Bez váhání. Bez strachu. Když jejich dech pomalu dozněl, ležela na jeho hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce.
„Zdeněku…“ „Hm?“ „Nevím, co bude. Ale vím, že tohle nechci zastavit.“
Pohladil ji po vlasech. „Ani já. A nemusíš se bát. Všechno zvládneme. Spolu.“
Cesta zpět, světlo místo viny
Když šli zpět do tábora, Markéta cítila něco nového. Ano, byla stále vdaná.
Ano, čekalo ji těžké rozhodování.
Ale po dlouhé době necítila strach.
Necítila tíhu. Cítila světlo. A to světlo vycházelo ze Zdeňka vedle ní.
U brány ji ještě jednou políbil. „Dobrou noc. A zítra ráno tě budu chtít zase.“
Usmála se. „Zítra ráno budu chtít i já tebe.“
A když se vrátila do svého bungalovu, padla na postel a věděla, že seník byl začátek, ale lom byl rozhodnutí.
Že tohle už není úlet.Není náhoda.
Není záchrana. Je to láska.
