Článek
DÍL 3. - Den, kdy touha vybuchla
Ráno se přihnalo se světlem, které pronikalo mezi borovicemi a dopadalo na bungalovy táborového střediska. Zpěv ptáků a první smích dětí se mísily s vůní vlhkého lesa a mokré trávy. Markéta otevřela oči a okamžitě ucítila jeho teplo vedle sebe. Zdeňkův pokoj nebyl velký, ale stačil na to, aby jejich těla ležela blízko u sebe, a ona mohla cítit každý nádech, každý pohyb jeho těla. Vzpomínky na včerejší seník i noc plnou napětí jí stále proudily žilami a zrychlovaly tep.
Chlapec, který si cestou do střediska pravděpodobně ztláskal žaludek, byl v pořádku. Teď pobíhal mezi ostatními dětmi, smál se, skákal, nadšeně vyprávěl historky o cestě a Zdeněk se na něj díval od marodky s úlevou, jeho dohled přes noc splnil svůj účel. Přesto jeho oči neustále za všech okolností hledaly Markétu.
Táborový den, chaos a nenucená přitažlivost
Den se rozjel naplno. Děti soutěžily v překážkových hrách, křičely, smály se, pobíhaly mezi bungalovy, jejich hlasy se mísily se zvuky přírody. Markéta pomáhala lektorům všude kde bylo třeba, ale nemohla odtrhnout oči od Zdeňka. Každé jeho gesto, každé pohlednutí směrem k ní, každé zastavení u dětí, aby ošetřil oděrku nebo jen usměrnil něčí kroky, jí způsobovalo pocit tepla a napětí, který nedokázala ovládnout.
Jejich pohledy se opakovaně střetávaly, krátké, a přesto naplněné významem, vyjádřením toho, co slova už říct nemohla, touhy, nevyřčené potřeby, očekávání, které rostlo s každou minutou. Stačilo pár vteřin, aby svět kolem nich přestal existovat a zůstal jen jejich malý vesmír, bungalovy, stíny stromů, tlumený ruch tábora a jejich napětí.
Odpoledne, když děti odpočívaly nebo si hrály volně, přistoupil Zdeněk k Markétě pod borovicí. Jeho přiblížení bylo pomalé, jisté, každé jejich spojení rukou vyvolávalo jiskry. Slunce pronikající mezi větvemi vytvářelo světlo, které malovalo jejich tváře do zlatavých odstínů, a vzduch kolem nich byl najednou těžký očekáváním.
„Markéto,“ zašeptal, jeho hlas hluboký a plný touhy, „chci tě jen u sebe.“
Markéta cítila, jak jí srdce buší až v krku. Přikývla, aniž by musela cokoliv říct, jejich rty se setkaly, nejdříve jemně, pak dychtivě, stále blíž, až se svět kolem rozplynul.
Večer, exploze vášnivosti
Jakmile se děti uklidily do svých bungalovů, tábor utichl. Tlumené světlo lamp a ticho, které je obklopovalo, bylo ideálním plátnem pro to, co mělo přijít. Zdeněk přivedl Markétu do svého pokoje, dveře se zavřely, a vzduch okamžitě vibroval napětím a touhou.
Nejdříve se jen dívali. S polibky začaly jemně, jako by si zkoušeli teplotu, pak se rychle změnily na intenzivní, hluboké a dychtivé. Jejich ruce bloudily, těla se přitahovala, každý pohyb byl exploze potlačovaných emocí. Markéta cítila Zdeňkův dech na svém krku, teplo jeho těla těsně u sebe, a každá vteřina byla prodloužením jejich vzájemné touhy.
Polibky plynuly v jemné hladění, ruce se klouzaly po pažích, zádech, bocích, a každé spojení bylo vyjádřením, které slova nemohla vystihnout. Jejich těla se učila navzájem, znovu a znovu objevovala, co to znamená být spolu. Každý dotek, každý nádech, každý stisk byl potvrzením toho, co mezi nimi existovalo už od seníku, silné pouto, nepopsatelná přitažlivost a vzájemná důvěra.
V pokoji bylo těsně, ale ani jeden z nich nechtěl ustoupit. Byli propojeni každým směrem, pohledem, dechem, pohyby, teplem těla a tichým slibem, že tohle je jen začátek.
Společná sprcha – intimní spojení
Po chvíli, kdy se dech uklidnil a srdce stále bušilo, Zdeněk navrhl sprchu. Malá místnost se proměnila v jejich vlastní svět. Teplá voda stékala po jejich tělech, kůže se dotýkala, čela byla téměř na dotek. Stály těsně u sebe, ruce pevně spojené, a každý pohyb Zdeňka byl pro Markétu jako elektrický proud.
Markéta se přitiskla, jejich těla se spojila, voda je hladila a vytvářela pocit bezpečí i intenzity zároveň. Bylo to spojení vášnivé, něžné, dychtivé a naplněné touhou. Každý pohyb, každý dotek, každý polibek byl potvrzením jejich vzájemného citu a touhy, kterou nelze skrýt.
Po sprše, když vyšli, ruce stále spojené, slabé světlo lampy osvětlovalo jejich tváře. Věděli, že to, co mezi nimi začalo u seníku, je nyní hlubší, intenzivnější a nezastavitelné. Vášeň, blízkost, něha i důvěra se staly jejich neoddělitelnou součástí. Věděli, a přali si, aby to co právě začalo, nikdy neskončilo.
