Článek
Je krásný, skoro podzimní podvečer. Vzduch je ale stále letně teplý a nad Vltavou se pomalu stmívá. Zámek Nelahozeves začínají osvětlovat reflektory a jeho severní stěna se najednou vynoří ze tmy.
Ticho. Jen někde v dálce se ozve zvuk večerního světa a dole pod zámkem pomalu plyne Vltava.
Stojím a dívám se. Nejdřív vidím mohutnou renesanční stavbu, její arkády, pravidelné linie a vysokou fasádu. Potom si ale začínám všímat detailů. Postav. Výjevů. Ornamentů. Čar vyškrábaných do omítky. Sgrafit.
Najednou zámek začíná vyprávět. Příběh ukrytý ve zdi. Sgrafitová výzdoba patří k nejzajímavějším částem renesančního zámku v Nelahozevsi. Na severním reprezentačním křídle bylo při odborném průzkumu identifikováno 33 dochovaných výjevů nebo jejich fragmentů. A právě slovo fragmentů je důležité.
Čtyři staletí nejsou krátká doba. To, co dnes vidíme, není dokonale zachovaná fasáda ze 16. století. Je to památka, která prošla dlouhou cestou. Některé části se dochovaly, jiné poškodil čas a další byly v minulosti restaurovány.
Přesto je toho stále dost, abychom si dokázali představit původní rozsah výzdoby.
Zámek Nelahozeves, pohled z přilehlého parku
Sgrafito vzniká poměrně zvláštním způsobem. Na fasádu se nanesou vrstvy omítky a do horní vrstvy se vyškrabává kresba. Tam, kde je horní vrstva odstraněna, objeví se spodní, barevně odlišná vrstva. Obraz tedy vzniká ubíráním materiálu. Člověk vlastně kreslí tím, že škrábe do omítky.
Když se dívám na vysokou nelahozeveskou fasádu, uvědomuji si, kolik práce za těmi liniemi muselo být. Někdo musel stát na lešení a jednu linii po druhé vytvářet ručně.
Dnes kolem sgrafit možná jen projdeme. Pro lidi 16. století však byla taková výzdoba součástí reprezentativního sídla.
Stavbu zámku zahájil v roce 1553 Florián Griespek z Griespachu, šlechtic působící ve službách císaře Ferdinanda I. Nelahozeveské sídlo mělo odpovídat jeho postavení. Architektura byla ovlivněna italskou renesancí a na stavbě se podíleli také italští řemeslníci.
A potom přišla výzdoba. Fasáda dostala svůj vlastní obrazový svět.Když se člověk dívá na sgrafita osvětlená reflektory, některé výjevy vystupují ze tmy výrazněji než jiné. Objevují se zde motivy ze Starého zákona, antické mytologie, alegorie i ornamenty.
Odborný průzkum navíc dokázal dohledat grafické předlohy, které pomáhají objasnit původ některých motivů a kompozic. A právě to je fascinující.
Obrazový motiv vznikl někde daleko od Nelahozevsi, byl zachycen na grafickém listu a následně se dostal k umělcům pracujícím na českém zámku.
Cestovali lidé. Cestovaly knihy. A cestovaly také obrazy. Na nelahozeveské fasádě se potkávají dva světy, svět Bible se světem antiky. Pro dnešního člověka může být zvláštní vidět vedle sebe příběhy starého zákona a antické mytologické motivy. V renesanční kultuře však takové spojení dávalo smysl.
Renesance se totiž obracela k antickému dědictví a současně vyrůstala z křesťanského prostředí. Na na zámku v Nelahozevsi se oba světy setkaly. Ne v muzeu. Ne v knize. Přímo na zdi. A právě proto působí sgrafita tak silně.
Nelahozeves
Stojím pořád pod severní stěnou. Reflektory osvětlují každý nerovný detail omítky a najednou je dobře vidět, co s ní udělal čas. Některé linie jsou stále zřetelné. Jiné mizí. Někde zůstal pouze fragment.
Déšť, mráz, slunce a vlhkost postupně působily na materiál, který měl původně vydržet celé generace. A vydržel. Ale bohužel ne bez následků. Najednou už se na sgrafita nedívám pouze jako na krásnou výzdobu. Dívám se na něco, co potřebuje zachovat.
Čtyři staletí v několika liniích… Možná bychom při návštěvě Nelahozevsi měli udělat jednu jednoduchou věc. Na chvíli se zastavit. Jen stát.Dívat se. A pokud máme dalekohled, použít ho. Některé detaily jsou totiž vysoko a ze země je člověk neuvidí tak dobře.
Je krásný, skoro podzimní podvečer. Severní stěna svítí do tmy. Všude kolem je ticho. A přede mnou stojí čtyři sta let staré příběhy. Vyryté do omítky. Čekají, až si jich někdo znovu všimne…
Sgrafity, Stránky zámku, Zámek Nelahozeves , Nelahozeves
