Článek
Vypráví Matěj – vzpomínka na léto, kdy jsme dospěli o trochu dřív, než jsme plánovali.
Bylo mi dvanáct, když jsme jeli na ten tábor. Louka u Černého potoka, hluboko v lesích, kde nebyl ani signál, ani elektřina, jen stany s podsadou, řeka, kuchyň z klád a vlajka, která každé ráno stoupala vzhůru mezi zpěvem skautské hymny. Pro nás, kluky a holky z „Vydry“, to mělo být léto plné her a blbnutí. A taky bylo. Ale jinak, než jsme čekali.
Nejlepší kamarádi byli dva, Anežka a Lukáš. Anežka byla odvážná a drzá, vždycky první ve vodě, první na laně, první, kdo řekl pravdu do očí. Lukáš byl klidný, trochu starší, měl rozvahu. Já? Já byl ten tichej, co se radši dívá a fotí, než mluví. Nosil jsem starý foťák po tátovi a všechno jsem zaznamenával, i když jsem to neuměl pořádně zaostřit.
Jedno odpoledne jsme měli hru na orientaci. Dostali jsme mapu, buzolu a úkol najít tajnou schránku. Ostatní družiny se vrhly do lesa, ale já se vydal jinam, naslepo, jak to dělám často. A právě díky tomu jsem našel pařez. Vypadal obyčejně, ale u jeho kořenů byl zarostlý kus plechu. Krabička. Uvnitř deník. Psal ho někdo jako my. Ale v roce 1968. Kluci z oddílu „Rysové“, co tábořili právě tady. Jejich slova byla vybledlá, ale silná. Popisovali, jak museli tábor tajně opustit kvůli zákazům shromažďování, ale že zanechali „otisk“ pro ty, kteří přijdou po nich. Tajnou stezku, poklad, naději, že skauting přežije.
Ukažu to někomu jinému? Jedině Anežce a Lukášovi. Společně jsme to večer pročetli, a další den vyrazili podle náznaků. Morseovky na kmenech, uzly na větvích, kameny v mechu. Všechno pořád tam – po více než čtyřiceti letech. Našli jsme skalku nad potokem a v dutině pod kamenem starý šátek, odznaky, mosaznou lilku. A vzkaz:
„Jestli jsi tohle našel, znamená to, že skauting přežil. A že i my jsme pořád tady. Nezapomeň na nás.“
Drželi jsme to v sobě. Chtěli jsme to ukázat až při závěrečném ohni. Jenže o pár dní později přišla bouřka. Ta bouřka.
Byla noc. Prasknutí, blesk, pak vítr, který rval plachtu z kuchyně jako papír. Déšť se spustil v několika vteřinách a Černý potok vystoupil z břehů. Ve stanech bylo bláto, věci plavaly, děti plakaly. Vedoucí Martin zařval:
„Berte jen to nejnutnější. Evakuace do stodoly!“
A tak jsme šli. Po tmě, s baterkami, co sotva svítily, v pláštěnkách, co nefungovaly. Anežka nesla malou Káťu, Lukáš pomáhal klukovi s podvrtnutým kotníkem. Já jen svíral mokrý foťák a v kapse – starý šátek a lístek od Rysů.
Ve stodole jsme se tísnili, zabaleni do spacáků, s čajem z termosky a svíčkami v zavařovačkách. Nikdo nemluvil. Jen déšť bubnoval na plechovou střechu.
Večer
Ráno, když jsme se vrátili, dvě podsady byly zničené, kuchyň byla jako po výbuchu, ale tábor stál. Díky roverům, co celou noc chránili stany a zázemí. Jeden z nich, Jindra, měl natržené vazy. Nikomu to neřekl – až do rána. A nikdo nebrečel. Jen jsme tam stáli, promáčení a unavení. Ale hrdí.
Ten večer jsme seděli u ohně. Martin měl v očích víc, než dokázal říct slovy. Když jsme předstoupili my tři – já, Anežka a Lukáš – a vytáhli poklad Rysů, ztichli i dospělí.
Martin vzal vzkaz a přečetl ho nahlas. A pak se podíval na nás a řekl:
> „Dneska v noci jsme obstáli. A vy jste dokázali, že příběhy se nepíšou jen v kronikách. Někdy je píše déšť. A kluci, co drží spolu.“
Když jsme odjížděli, zůstalo po nás něco víc než latríny a ohniště. Zůstala stezka, zůstala kronika. A v ní věta, kterou tam vepsal Martin rukou: „Léto, kdy jsme našli minulost – a obstáli v přítomnosti.“
