Článek
Když se vydáš z Trutnova po červené stezce směrem k Libči a necháš město za zády, krajina se promění. Louky zmizí, cesta se zúží a les kolem začne houstnout. Ticho přerušuje jen datel a šelest listí. A právě tam, na skalnatém výběžku Zámeckého vrchu, se kdysi tyčil hrad jménem Rechenburk, místo, které se dnes téměř ztratilo z paměti. Jen ti, kdo se toulají dál než ostatní, o něm něco tuší.
Hrad, který se narodil z moci a ambice
Byla polovina 13. století, když sem přišli páni ze Švábenic. Vládli kraji tvrdě, ale spravedlivě. Zakládali vesnice, kláštery i cesty a chtěli z Trutnovska udělat opěrný bod své moci. A tak, na ostrohu nad hlubokými údolími, postavili malý, ale důmyslný hrad. Kamenná věž, dřevěná brána, hradby spojené se skalami – Rechenburk, strážce lesů.
Odtud bylo vidět daleko, k Broumovu, k Žacléři i ke Slezské hranici. Kdo měl Rechenburk, měl přehled nad celým krajem. Lidé z okolních vsí sem přinášeli desátky, koně nocovali ve stájích pod hradní branou a večer bylo z dálky vidět světlo z hradních okének.
Ale hrad měl i svou temnou stránku…
Pověst o zradě pána Rechenburku
Vypráví se, že posledním pánem hradu byl Vilém ze Švábenic, hrdý, ale popudlivý muž. Byl prý výborným vojákem, ale zahořklý a podezřívavý.
Jednoho dne k němu dorazil posel z Trutnova se zprávou, že jeho bratr Jan padl do zajetí. Vilém zuřil, bratra měl rád, ale v srdci mu klíčila nedůvěra. Říkalo se, že Jan se tajně spolčil s nepřáteli. A tak Vilém učinil osudové rozhodnutí,místo aby bratra vykoupil, poslal do Trutnova list, že ať si ho nechají, že Rechenburk bratra už nezná.
Téhož večera, když se mlha zvedala z údolí, se prý u hradní brány objevil jezdec v černém plášti. Hlídka ho chtěla zastavit, ale on projel beze slova.
Došel až do síně, kde Vilém seděl u ohně. „Zřekl ses bratra,“ řekl tichým hlasem. „A tím jsi zradil krev.“
Pak se dotkl Vilémova ramene.
A v tu chvíli se prý země zachvěla.
Nad hradem se zvedl vítr, vrata práskala, psi vyli a z oken se vyvalil kouř. Hradní věž se zachvěla a z jejích trhlin vyrazil plamen. Když se druhý den ráno rolníci z Libče vydali nahoru, našli místo hradu jen ohořelé kameny a sesuté valy. Vilém i s celou družinou zmizel.
Od té doby se říká, že Rechenburk se propadl do lesa.
Ne zřítil se, ale prostě zmizel, jako by ho pohltily stromy a země. A pokaždé, když v sobotu večer začne foukat vítr od severu, ozývají se zpod země kroky a tlumené bouchání, prý to Vilém bloudí mezi kořeny, hledá bratra, kterého zapřel.
Místo, které dýchá minulostí
Dnes po Rechenburku zbylo jen pár valů, příkopů a zarostlých základů.
Ale kdo má cit, pozná, že tady bylo něco víc. Mezi buky se objevují zbytky kamenných zdí, mechem porostlé hrany a zvláštně rovné plošiny, kde kdysi stály sály a dvory. V horkém létě tu bývá chladno, jako by země skrývala stín dávného požáru. Někdy, když zapadá slunce, dopadají paprsky přesně na místo bývalé věže. Lesní ticho se napne, ptáci umlknou. Místní tvrdí, že to je chvíle, kdy se brána Rechenburku na okamžik znovu otevírá. Prý kdo by tehdy stál uprostřed bývalého nádvoří a zašeptal jméno Vilém, uslyšel by ozvěnu. A možná i klapot kopyt z dávného světa.
Jak se k Rechenburku dostat
Z centra Trutnova se vydej po červené turistické značce směrem na Žacléř. Po asi pěti kilometrech, u rozcestí Za Zámeckým vrchem, odboč na lesní cestu.
Zhruba po půl kilometru narazíš na nenápadnou pěšinu, která tě přivede až k místu, kde Rechenburk kdysi stával.
Není tu cedule, ani lavička, jen kámen porostlý mechem a ticho, ale když se zaposlouchaš, kdo ví.
Hrad, který nezmizel, jen se vrátil do lesa
Rechenburk není hrad, který by ti ukázal zdi a věže. Je to místo, které ti nabídne pocit. Pocit tajemna. Ticho, které je těžší než vzduch. Mech, který roste na historii. A kdesi pod kořeny stromů, příběh o zradě, prokletí a odpuštění. Říká se, že kdo tu přespí a ráno se dočká východu slunce, uvidí prý v mlze obrys hradu, jak se na chvíli zvedá z lesa. Pak zmizí zase zpátky, do země, do ticha, do času, který už nepatří lidem.
