Článek
Pod pražským Vyšehradem se rozprostírá svět, o kterém mnozí tuší jen mlhavě. Když se procházíte po hradbách, odkud kdysi hleděla kněžna Libuše na Vltavu, sotva vás napadne, že pod vašima nohama se skrývá spletitá síť chodeb, kasemat a sálů, které dýchají historií, chladem i legendami. Největším a nejznámějším z těchto podzemních prostor je sál Gorlice, tiché, kamenné srdce Vyšehradu, které přežilo války, proměny režimů i lidskou zapomnětlivost.
Pevnost, která měla chránit a pak zmizet pod zemí
Podzemí Vyšehradu vzniklo v době, kdy se Praha připravovala na obranu před nepřáteli, nikoli na turisty. V 17. století, po bitvě na Bílé hoře, začali Habsburkové budovat mohutné opevnění, z Vyšehradu se stala barokní pevnost. Součástí systému byly i kasematy, podzemní chodby pro vojáky, sklady a úkryty.
Kasematy se táhnou v délce téměř jednoho kilometru a pod hradbami tvoří spletitý labyrint chodeb, který měl umožnit obráncům nenápadný přesun či výpad v případě obléhání. Po ztrátě vojenského významu na konci 19. století byly prostory zapomenuty, dokud je znovu neobjevila Praha pro nový účel.
Sál Gorlice, z kasemat umělecký chrám
V nejrozsáhlejší části podzemí, v místě zvaném Gorlice, se nachází sál, který bere dech. Původně sloužil jako sklad střelného prachu a vojenského materiálu. Když byl Vyšehrad po roce 1883 předán městu, stal se Gorlice prázdným, vlhkým prostorem, který čekal na svůj nový osud.
Ten přišel po druhé světové válce. Roku 1946 sem byly přeneseny originální sochy z Karlova mostu, aby se uchránily před povětrností a smogem. Dnes tu stojí tichá kamenná stráž, svatý Vojtěch, svatý Vincenc Ferrerský, svatá Luitgarda a další barokní svědci, jejichž tváře se ztrácejí v přítmí. Gorlice se tak stala největším podzemním výstavním prostorem v Praze, ale zároveň jakýmsi podzemním chrámem, místem, kde se mísí historie, umění a ticho.
Podzemní ticho a ozvěna legend
Podzemí Vyšehradu je však nejen vojenským a uměleckým dědictvím, ale i územím příběhů. Jedna z pověstí vypráví o rytíři, který byl za hradbami Vyšehradu proklet za zradu svého pána. Jeho duch prý bloudí v kasematech dodnes, s helmou v ruce a zbrojí, která nesmí rezivět. Jiná legenda praví, že podzemím vede tajná chodba až ke Karlovu mostu, kterou prý používaly královské družiny v dobách ohrožení.
Mnozí návštěvníci tvrdí, že když v Gorlici zhasnou světla, v tichu slyší zvláštní šepot a kroky. Možná je to ozvěna dávných vojáků, možná jen hra akustiky, kterou sál tak mistrně ovládá.
Architektonické kouzlo v temnotě
Sál Gorlice má rozměry, které ohromí, je 70 metrů dlouhý, 13 metrů široký a 10 metrů vysoký. Pískovcové zdi pohlcují zvuk a vlhkost se sráží do jemné mlhy, která dává místu mystický nádech. Osvětlení je záměrně tlumené, aby vynikla monumentalita prostoru i křehká krása soch. Dnes tu občas probíhají umělecké instalace, koncerty či divadelní projekty, které využívají unikátní akustiku i atmosféru místa, jaké nemá v Praze obdoby.
Srdce, které stále bije pod městem
Vyšehradské podzemí je důkazem, že i pod kamennými hradbami může žít historie svým vlastním, tichým životem. Není to jen turistická atrakce, ale prostor, který vypráví o vojácích, o kameni i o umění. Každý, kdo sestoupí dolů do Gorlice, cítí zvláštní napětí, směs chladu, klidu a úcty.
Vyšehrad býval místem korunovací, sídlem legendární kněžny, symbolem české státnosti. A pod ním se skrývá druhý Vyšehrad – kamenný, temný, ale plný krás. V sále Gorlice, stále ožívají příběhy vojáků, soch i legend. Každý krok chodbami je setkáním s minulostí, kde se mísí skutečnost s pověstí, kde podzemní prostor vypráví svůj vlastní, tichý příběh o Praze, která nikdy nespí…
Gorlice
