Článek
Ghetto Terezín patří k těm místům evropských dějin, kde se lidské utrpení stalo součástí každodenní rutiny, zapsané do formulářů, rozkazů a hlášení. Není to jen místo paměti, ale i varování. Varování před světem, v němž se zlo neprojevuje pouze výkřiky a násilím, ale především chladnou administrativou, poslušností a kariérním postupem. Terezín nebyl vyhlazovacím táborem v technickém slova smyslu, a přesto se stal branou ke smrti pro desetitisíce lidí. A především místem, kde byla lidská důstojnost systematicky drcena.
Když nacisté na podzim roku 1941 rozhodli o zřízení židovského ghetta v bývalé pevnosti, nešlo o improvizaci. Šlo o promyšlený krok, který měl několik funkcí, soustředit židovské obyvatelstvo Protektorátu Čechy a Morava, využít ho jako pracovní sílu, vytvořit přestupní stanici pro deportace na východ a zároveň, cynicky, vybudovat výkladní skříň, kterou bude možné v případě potřeby ukázat světu. Terezín se tak stal místem paradoxů. Vedle hladu, nemocí a smrti zde existoval kulturní život, koncerty, přednášky a dětské kresby. Právě tento kontrast dělá terezínský příběh tak tíživým.
Za fungování ghetta nesla odpovědnost nacistická správa, především důstojníci SS, kteří stáli v jeho čele. Tři jména se v této souvislosti vracejí znovu a znovu, Siegfried Seidl, Karl Rahm a Anton Burger. Nejde o pouhý seznam velitelů. Jde o tři lidské osudy, tři kariéry v systému zla a tři různé poválečné konce, které společně vytvářejí obraz toho, jak spravedlnost po roce 1945 fungovala a kde selhala.
Siegfried Seidl
Siegfried Seidl byl prvním velitelem ghetta. Do Terezína přišel jako mladý, ambiciózní důstojník SS, který měl za úkol uvést do chodu nový mechanismus. Právě za jeho velení se ghetto formovalo v podobě, jež pak fungovala po celou dobu jeho existence. Seidl nebyl chaotickým tyranem, ale organizátorem. Nastavil systém přídělů, trestů, pracovních komand i transportů. Věděl, že Terezín není konečnou stanicí, a přesto dbal na to, aby byl aparát efektivní. Svědectví přeživších popisují Seidla jako člověka, který dokázal být chladně zdvořilý i krutě bezohledný, podle toho, co situace vyžadovala. Právě tato kombinace činila jeho působení tak nebezpečným.
Za Seidla se Terezín rychle přeplnil. Pevnost, původně určená pro několik tisíc vojáků, začala pojímat desítky tisíc vězňů. Lidé spali na pryčnách ve vrstvách nad sebou, hygienické podmínky se rychle zhoršovaly, šířily se nemoci. Hlad nebyl náhodným důsledkem, ale nástrojem kontroly. Příděly byly nastaveny tak, aby udržovaly vězně na hranici přežití. Seidl věděl, co dělá. Byl součástí systému, který měl lidi zlomit, nikoli je chránit.
Terezín
Po jeho odvolání v roce 1943 převzal velení Karl Rahm. Rahm vstoupil do dějin Terezína jako jeho poslední velitel a zároveň jako symbol největšího cynismu. Právě za jeho působení proběhla takzvaná zkrášlovací akce, během níž bylo ghetto upravováno tak, aby při návštěvě zahraniční delegace působilo jako snesitelné místo k životu. Ulice byly uklizeny, vznikly falešné obchody, dětem byly rozdány hračky. Vše mělo jediný cíl, oklamat svět.
Rahm byl přímým vykonavatelem této lži. Zároveň však stál u jednoho z nejtragičtějších momentů terezínské historie, masových transportů do Osvětimi v roce 1944. Po skončení návštěvy Mezinárodního výboru Červeného kříže byly tisíce lidí, kteří se podíleli na vytvoření iluze „normálního života“, odeslány na smrt. Tento sled událostí patří k nejtemnějším důkazům vědomé manipulace a krutosti nacistické správy.
Karl Rahm
Anton Burger byl Rahmovým zástupcem. Pokud Rahm zosobňoval oficiální tvář velení, Burger představoval každodenní teror. Svědectví přeživších ho popisují jako brutálního, sadistického člověka, který se osobně podílel na trestech, výsleších i popravách. Byl obávaný, a to nejen pro svou moc, ale i pro svou nepředvídatelnost. Burgerova přítomnost znamenala strach. Jeho jméno se šeptalo, protože bylo spojeno s násilím, které často nemělo žádný „výchovný“ smysl, ale sloužilo čistě k demonstraci moci.
Každodenní život v ghettu byl sledem drobných i velkých ponižování. Lidé stáli hodiny v nástupech, čekali na příděly, které sotva stačily k přežití. Nemocní často neměli přístup k odpovídající péči. Přesto se zde rodila solidarita, tajná výuka dětí, kulturní aktivity. Právě tento vzdor v podobě zachování lidskosti činil nacistické velení nervózním. Každý projev autonomie byl vnímán jako hrozba.
Transporty byly stálou součástí života v Terezíně. Seznamy jmen se objevovaly náhle. Lidé měli několik hodin na sbalení. Věděli, že jedou „na východ“, ale málokdo tušil, co to skutečně znamená. Velitelé ghetta tyto transporty nejen organizovali, ale aktivně prosazovali. Nešlo o slepé vykonavatele rozkazů. Šlo o lidi, kteří rozuměli důsledkům své práce.
Po válce přišel čas účtování. Siegfried Seidl byl dopaden, souzen a popraven. Karl Rahm byl rovněž postaven před soud a odsouzen k trestu smrti. Jejich procesy byly důležité nejen jako potrestání konkrétních viníků, ale i jako symbolické gesto. Ukázaly, že alespoň část spravedlnosti může být vykonána.
Anton Burger však spravedlnosti unikl. Přestože byl po válce zadržen, podařilo se mu uprchnout. Po desetiletí žil pod falešnou identitou, pracoval, založil rodinu. Zemřel přirozenou smrtí, aniž by byl pohnán k odpovědnosti. Jeho případ je bolestným mementem. Ukazuje, že i přes deklarované odhodlání potrestat válečné zločiny zůstaly v poválečné Evropě mezery, do nichž mohli viníci zmizet.
Příběh Terezína není jen historií obětí, ale i historií pachatelů. Je důležité o nich mluvit jménem, nikoli proto, abychom jim dávali prostor, ale proto, abychom pochopili mechanismy zla. Seidl, Rahm a Burger nebyli monstra z jiné planety. Byli to lidé, kteří se rozhodli sloužit systému, jenž popřel základní lidské hodnoty. Jejich činy nebyly nevyhnutelné. Byly výsledkem voleb.
Terezín dnes stojí jako tiché svědectví. Zdi pevnosti mlčí, ale paměť přeživších a dokumenty doby promlouvají jasně. Připomínají, že zlo se může tvářit jako povinnost, že krutost může být skryta za formulářem a razítkem. A připomínají i to, že spravedlnost není samozřejmostí. Musí být hledána, prosazována a chráněna.
Vyprávění o ghettu Terezín je proto víc než historická kapitola. Je to výzva k odpovědnosti. K odmítnutí pohodlných výmluv. K pochopení, že i v systému, který se tváří jako neotřesitelný, má jednotlivec možnost volby. A že právě tyto volby rozhodují o tom, zda se historie bude opakovat.
V úterý 27. ledna 2026 od 17 hodin pořádá Památník Terezín u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu vzpomínkovou akci Průvod světel.
Tiché setkání se svíčkami začne v Terezín u pamětní desky na místě bývalé železniční vlečky, odkud byli lidé deportováni do ghetta a dále do vyhlazovacích táborů. Odtud bude průvod pokračovat na terezyňský Židovský hřbitov, kde vzpomínka symbolicky vyvrcholí.
Průvod světel je jednoduchým, ale silným gestem paměti, připomínkou obětí holocaustu i varováním před zapomněním. Účastníci jsou zváni, aby si přinesli vlastní svíčku.
Kniha - Bylo nás pět tisíc.
Autobiografická kniha Heda Margolius Kovály, patří k nejdůležitějším svědectvím o zkušenosti českých Židů za nacistické okupace a v poválečných letech. Autorka v ní popisuje svou cestu od zatčení v roce 1941, přes věznění v Terezíně, deportaci do Osvětimi, nucené práce v Hamburku až po dramatický návrat do poválečné Prahy.
