Článek
Byl 30. prosinec 1976. V závodě Staříč, tehdy součásti ostravsko-karvinského revíru, vládla běžná směnová rutina. Horníci z lokality Chlebovice fárali hluboko do slojí, 400 metrů pod zem, kde se těžilo černé uhlí. Vánoce právě skončily, Silvestr byl za dveřmi a většina mužů se těšila, že po práci půjdou domů k rodinám. Nikdo netušil, že z podzemí už nevyjedou.
Krátce po sedmnácté hodině se ozvala ohlušující rána. Zem se zachvěla a šachta se naplnila výbuchem plynů. Exploze metanu rozmetala výztuže, strhla výplň stěn a zapálila uhelný prach. Tlaková vlna se prohnala štolami jako zuřivá bouře. Ve tmě a kouři se rozléhaly výkřiky, které rychle umlkaly.
Na povrchu si dispečeři nejprve mysleli, že jde o běžné technické potíže. Signál z některých pracovišť však náhle zmizel. Když se potvrdilo, že došlo k výbuchu, začala zoufalá akce záchranářů. Do šachty se spustilo 149 mužů, všichni věděli, že dolů sestupují s nejistým návratem.
V podzemí panovala hrůzostrašná scéna. Zborcené chodby, trosky dřevěných výztuží a hustý kouř znemožňovaly orientaci. Záchranáři hledali kolegy naslepo, často jen po hmatu. Někteří horníci byli zasypaní, jiní těžce popálení nebo udušení plyny. Záchranné práce trvaly celé hodiny a naděje se rychle rozplývala. Počet obětí rostl, až se zastavil na čísle čtyřicet tři.
V ostravských domácnostech se rozezvonily telefony a dveře se otevíraly pro zprávy, které nikdo nechtěl slyšet. Ženy a děti čekaly u bran dolu, v očích slzy i tichá modlitba. Mnohé rodiny přišly o manžela, otce i syna naráz. Zůstalo 52 sirotků. Silvestr toho roku byl na Ostravsku tichý.
Vyšetřování ukázalo, že příčinou byla nedostatečná ventilace v porubu, kde se těžilo. V oblasti byla už dříve hlášena zvýšená koncentrace metanu, plynu, který se v dolech hromadí a při kontaktu s ohněm nebo jiskrou vybuchuje s obrovskou silou. Střelmistr provedl trhací práce bez toho, aby prostor bezpečně odvětral. Bylo to rozhodnutí, které mělo fatální následky.
Zpráva o katastrofě rychle obletěla republiku. Komunistické úřady se snažily zprvu držet informace pod pokličkou, aby „nevznikala panika“. V tisku se objevilo jen několik strohých řádků. O skutečné hrůze, která se odehrála 400 metrů pod zemí, se mluvilo šeptem. Horníci však věděli své, tlak na výkon byl obrovský a bezpečnost často ustupovala před plánem těžby.
Záchranáři, kteří přežili, na ten den nikdy nezapomněli. „Bylo to jako v pekle,“ vzpomínal jeden z nich. „Našli jsme kluky, se kterými jsme ráno pili kafe. Poznal jsem je jen podle přilby.“
Tragédie ve Staříči se stala impulsem pro zpřísnění bezpečnostních opatření v hornictví. V dalších letech se zavedla přísnější kontrola ventilace, detekce plynů a pravidla pro trhací práce. Ale bolest v paměti regionu zůstala. Každý rok se u památníku obětem dolu Staříč zapalují svíčky a čtou jména těch, kteří se už nikdy nevrátili z podzemí.
Byli to obyčejní muži, horníci, otcové, sousedé. Šli do práce jako každý jiný den, ale z černé tmy už se nevrátili. Jejich příběh připomíná, že odvaha má mnoho podob a že i v hlubinách země může člověk zůstat hrdinou.
Dovětek
Katastrofa v dole Staříč není jen kapitolou hornictví, je připomínkou lidské odvahy, odvahy, která se často odehrává v tichu a temnotě. Každý z čtyřiačtyřiceti horníků měl svůj příběh, rodinu, sny, a přesto se stal součástí kolektivní paměti regionu.
Jejich smrt zanechala rány, které nelze zahojit, ale také podnítila změny, jež zachránily stovky dalších životů. Památka obětí zůstává varováním i poselstvím, odvaha a obětavost mají cenu, kterou nelze vyčíslit. Staříč připomíná, že i v moderní době může podzemní práce skrývat smrtící nebezpečí a že lidský život, odvaha a kolektivní solidarita jsou hodnoty, které stojí za to chránit.
Svíčky u památníku, tichá modlitba, nebo jen vzpomínka, to je způsob, jak dnes můžeme čtyřiačtyřicet mužů znovu přivést k životu v našich myslích. Jejich příběh se stal varováním i inspirací, příběhem, který nelze zapomenout.
Zdroje:
