Článek
Úvaly. Pro jedny jen zastávka na železniční trati mezi Prahou a Kolínem. Pro jiné město, kde se žije, chodí na procházky do hvozdů mezi kopci Škvorecké obory a Klánovického lesa. A pro pár zasvěcených, záhadné místo, kde se mezi poli, starými hradišti a pahorky skrývá pozoruhodná stopa minulosti,n skupina kamenů, kterým se přezdívá „Úvalský Stonehenge“.
Na první pohled působí Úvaly nenápadně. Moderní městečko s historií, která se táhne od pravěku. A když člověk začne pečlivě sledovat vrstvy událostí, které se tu odehrály, uvědomí si, že jde o krajinu, která zažila téměř vše, keltské osady, středověká bojiště, renesanční cesty králů i průmyslovou revoluci.
A dnes? Dnes jsou Úvaly místem, kde stojí rozhledna Vinice, moderní stavba nabízející pohled do krajiny, která kdysi možná nesla úplně jiný význam než jen rekreační.
Pravěk kolem vlaku
Dlouho předtím, než se tu rozběhly železniční koleje, než se začaly stavět domy a než kdokoliv vyslovil slovo Úvaly, tu existovalo opevněné sídliště. Archeologické nálezy ukazují, že lidé se v této oblasti usadili již v mladší době kamenné, neolit. Později tu žili Keltové, jejichž přítomnost v českých zemích je dodnes znát v názvech hor, vrchů i řek.
Keltové často stavěli svá posvátná místa na vyvýšeninách, poblíž vodních toků nebo tam, kde se setkávaly významné stezky. A právě takové podmínky Úvaly splňovaly, blízkost toku Výmoly a mírně zvlněná krajina dělala z místa ideální bod pro rituály i osady.
Když člověk dnes projde kolem polí směrem k rozhledně či ke skupině kamenů, někdy má pocit, že tu příroda skrývá cosi nevysloveného. Možná je to jen atmosféra místa. A možná je to paměť krajiny.
Úvalský Stonehenge, nespoutané kameny
Pouhých pár set metrů od běžných cest stojí skupina velkých kamenů. Nejsou srovnané v dokonalém kruhu jako jejich slavný britský jmenovec, nenesou přesnou astronomickou orientaci, alespoň ne takovou, jakou bychom byli schopni jednoznačně prokázat. Přesto však působí zvláštně.
Dlouho se nevědělo, zda jde o dílo lidské, nebo pouhou geologickou náhodu. Někteří tvrdili, že jde o zbytky středověkého milníku či zaniklé svatyně. Jiní se domnívali, že jde o přírodní balvany, zbytky ledovcové činnosti, které sem kdysi dopravila příroda sama.
A pak přišla třetí skupina lidí, romantici, badatelé s otevřenou myslí, kteří v nich vidí mnohem víc.
Je to jen shoda okolností, že jeden kámen připomíná menhir a druhý dolmen? Že je oblast geograficky téměř ideálně položena pro vymezení solárních linií? Že lidé, kteří sem poprvé přijdou, často říkají, že „tohle místo má energii“?
Odpovědi nejsou jisté a právě to činí místo fascinujícím.
Vinice, rozhledna, z které je vidět víc než jen krajina
Na nedalekém návrší stojí moderní rozhledna Vinice, otevřená veřejnosti v roce 2015. Je vysoká 18 metrů, nepatří ale mezi největší v republice, má však něco jiného, výhled, který propojuje čas.
Z jejího ochozu vidíte směrem k Praze a Středočeské kotlině. Když je dobrá viditelnost, můžete zahlédnout siluetu Pražského hradu, Žižkovskou věž nebo Říp, horu, která má v českých dějinách skoro mytický význam.
Stačí se otočit a směrem na východ se před vámi rozprostře kraj, kde se odehrávala nejen historie běžného života, ale i události, které formovaly český stát.
Vědci tvrdí, že tato oblast byla po tisíce let dopravní tepnou. Cestou králů, obchodní trasou, poutní cestou. A možná, i duchovní linií.
Jméno města má několik výkladů. Nejčastější říká, že pochází od slova „úval“ tedy sníženiny v krajině obklopené kopci. Jiná verze tvrdí, že původní název mohl souviset s dávným obranným valem, který se v této oblasti skutečně nacházel.
Ať už je pravda jakákoli, název dokonale vystihuje charakter terénu, město leží v širokém údolí, v prostoru, který je přirozeně chráněný a přívětivý pro život.
Středověk, doba, kdy cesty určovaly osud
První písemné zmínky o Úvalech pocházejí ze 14. století. Tehdy šlo o malou osadu na důležité cestě z Prahy na Moravu. Místo bývalo zastávkou jezdců, obchodníků i poutníků.
Úvalsko tehdy patřilo různým šlechtickým rodům, nejvýrazněji rodu Škvoreckých, kteří sídlili na nedalekém Škvoreckém zámku. Ostatně zámek i dnes patří mezi nejzajímavější památky v širším okolí.
V pozdějších staletích přicházely události, které otřásaly nejen českými dějinami, ale celou evropskou civilizací, husitské války, třicetiletá válka, průmyslová revoluce. Úvaly přežily vše, někdy vyhořely, jindy byly vydrancovány, a pokaždé se obnovily.
V 19. století přišla železnice a s ní obrovská změna. Úvaly se začaly měnit z venkovské obce na železniční satelit Prahy. A tento proces nikdy neskončil, trvá dodnes.
Legendy a pověsti
O místních kamenech, keltských pozůstatcích i samotné rozhledně se vyprávějí pověsti. Jedna říká, že kameny byly posvátné a sloužily k určování rovnodennosti. Jiná tvrdí, že na návrší nad Úvaly stávalo místo, kde se pohřbívali dávní náčelníci a druidské kněžky a kameny byly jejich strážci.
A pak je tu pověst nejmladší, že kdo při západu slunce obejde hlavní kámen třikrát proti směru hodinových ručiček a položí ruku na jeho povrch, tomu se splní přání. Je to pravda? Třeba ne. Ale místní se usmějí pokaždé, když to někdo vyzkouší.
Úvaly dnes
Dnešní Úvaly žijí moderním životem. Komunity, spolky, školy, kavárny. Okolní lesy lákají běžce, cyklisty, rodiny i turisty. Klánovický les, Škvorecká obora i rozsáhlá síť polí tvoří přirozené útočiště před městským ruchem. Ale krajina si dál uchovává své vrstvy. Stačí zastavit v tichu.bA člověk pochopí.
Když vystoupáte k rozhledně Vinice, nadechnete se čerstvého vzduchu a rozhlédnete se, máte pocit, že krajina před vámi není jen krajina. Je to mapa času. V dálce pulzuje Praha. Dole jsou Úvaly. A pod vašima nohama? Minulost. Kmeny, cesty, příběhy, kameny. Některé zapsané v kronikách. Jiné, pouze v paměti místa.bA snad právě proto Úvaly fascinují. Ne tím, co je zde vidět, ale tím, co se zde dá tušit.
---
Úvaly u Prahy nejsou jen městem s dobrou dopravní dostupností. Jsou kouskem krajiny, kde se prolínají tisícileté příběhy s moderním světem. Místem, kde obyčejné cesty skrývají neobyčejné stopy. Kde kámen může být víc než kámen. A kde stojí rozhledna, která nenabízí jen výhled, ale perspektivu.
A tak až příště půjdete k „Úvalskému Stonehenge“, zastavte se. Položte dlaň na kámen. A možná, jen možná, pocítíte to, co lidé v této krajině cítili už dávno před námi. Že svět není jen to, co vidíme.nA Úvaly, to je místo, kde to jde nejsnáze pochopit.
